Watashi hadare? 8

24. června 2013 v 20:08 | ToraRafu |  Kdo vlastně jsem?


Odsunula jsem dveře a podivila se. Před domem, ve které jsem byla ubytovaná se to hemžilo lidmi. Většinu z nich tvořili muži a chlapci, ale zahlédla jsem tam i několik žen. Dívky v mém věku však ne. Ale i přesto...tohle, že jsou nájemní vrazi a zločinci?

Opatrně jsem se rozhlédla a zvažovala, kam se mám jít podívat první. Vlevo jsem slyšela křik malých dětí a a hluk tam byl značně větší než na na pravé straně ulice, odkud se linula příjemná vůně nějakého jídla. Naproti mě stál dům totožný s tím mým a z terasy na mě koukal černovlasý kluk stejně upřeně jako já na něho.
Zamávala jsem mu, ale on nijak nereagoval. Nakonec se otočil a zmizel uvnitř. Pokrčila jsem rameny a rozešla se napravo za jídlem. Za celý den jsem snědla jen kousek rýžového chleba. Vzápětí jsem si uvědomila, že nemám žádné peníze.

,,Hele, květinko, kdo ti ublížil, že se tváříš tak nešťastně?" někdo mě zezadu popadl oběma rukama za pas a přitiskl se k mě. Lekla jsem se, ale netrénovala jsem s Madarou jen tak, pro nic za nic. Loktem jsem toho kluka praštila do břicha a když se bolestí smrštil, srazila jsem ho k zemi spodním hákem. Měl blonďaté vlasy a tvářil se vyjeveně. Za ním stál rusovlásek a zaraženě sledoval mě a svého kamaráda na zemi. Pak se zazubil a podal mi ruku. Nedůvěřivě jsem si ho změřila, ale nevypadal, že by se na měl chystal zaútočit. V levé ruce měl dvě špejle s napíchnutými dango knedlíky s omáčkou a v obou podpažích svíral další balíky jídla.

,,Jsem Sasori. A tohle je Deidara." kývl na blonďáka, který pomalu vstával. ,,Je trošku utržený ze řetězu, když je dneska volno a tak...Prostě v něm bouří hormony, jak vidí pěknou holku, chápeš ne?"
,,Ehm..." kývla jsem, jakože chápu, ale nechápala jsem. To je normální, že cizí kluk přijde k cizí holce a prostě ji obejme?
,,Ty jsi zadaná, že?" zabručel naštvaně Deidara a mnul si bradu, do které jsem mu vrazila pěst.
,,Eh?"

,,No jasně, mělo mi to dojít hned...Stojíš u klučičí budovy."
,,Za kým jsi přišla? A neříkej mi, že za Shuigetsem!" přerušil ho Sasori a ukousl si dva knedlíky na špejli zároveň. ,,Jak to, že ten mizera vždycky uloví nejhezčí kočky?"
Zčervenala jsem. Takže jsem podle něj kočka?
,,No...Já-ee nepřišla za nikým."
,,He?" podivil se Deidara. ,,Tak co děláš ve výcvikové čtvrti?"
,,Výcviková čtvrť?"
,,Tak se to tady jmenuje víš?" uchechtul se Sasori a zbytek knedlíků zhltnul. Pak se najednou zarazil, obrátil se na Deidaru a ten kývl. Oba dva se na mě rázem vrhli. Uskočila jsem dozadu překvapená tím náhlým výpadem, ale oni hned za mnou. Co je to popadlo?! Udělala jsem něco špatně? Sasori upusti svoje jídlo a začal mě zasypávat skvěle natrénovanými pohyby. Deidara nezůstával pozadu. Tihle dva byli vážně dobře sehraní. Jeden se zaměřoval na dolní končetiny a pas a druhý na trup a ruce.

Nestíhala jsem všechny jejich údery a kopy vykrývat a ani Madarova slavná metoda boje "nejlepší obrana je útok" nezabírala.
Dívalo se na nás celkem dost lidí, ale nikdo nevypadal, že by ho to příliš zajímalo. Nejspíš byli na takové potyčky zvyklí.
,,Je to špionka!" vykřikl Deidara a zasadil mi Riken úder do čelisti. Zaúpěla jsem bolestí a rozčilením. On si myslí, že jsem špeh?!
,,Co se děje?!" zahřměl za námi nějaký hlas a já jsem leknutím přestala dávat pozor. Sasori mě srazil k zemi a tam už mě měli v šachu. Nikdy mi na trénincích nešlo džiu-džitsu. Ale ten hlas...Ten hlas!
"Orochimaru-sama! Přistihli jsme špiona při špionáži a dopadli jsem ho."
,,Ano! Od začátku se nám zdála podezřelá!"

Vysoký, černovlasý muž jménem Orochimaru na mě dolů sklopil oči a já jsem mu pohled na kratičký okamžik opětovala. Jen abych se na vlastní oči přesvědčila, že je to opravdu on.
Nevím, jestli mě poznal, ale v obličeji se mu zlověstně zablýklo vzrušení a já se chtíc-nechtíc musela na zemi přikrčit. Vzpomněla jsem si na tu noc v lese a jak málo tehdy stačilo, aby mě znásilnil a zabil.
,,Vy pitomci." utrousil posměšně a oběma jim vlepil pořádný pohlavek, až se jim srazili hlavy o sebe. ,,Tohle není žádný špeh, ale svěřenkyně Jirayi-senseie. Nová adeptka s hodností genina. Koukejte ji pustit!"

Nasupěně jsme se zvedla a oprášila si kimono. Styděla jsem se. Cítila jsem se ponížená. Takhle trapně jsem si nepřipadala už hodně dlouho. Prohrát s Madarou bylo v pořádku, on byl můj mistr. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se znemožním hned v prvním pořádném zápase se svými vrstevníky. Asi jsem nějak vyšla ze cviku, jo, tím to nejspíš bude.
,,Hmm..." zabručel Deidara. ,,Proč jsi to neřekla hned?" Sasori se na mě ani nepodíval a rozčileně sbíral popadané jídlo.

,,Po rvačce mimo trénik následují tvrdé sankce, že?" Orochimaru se odporně sladce usmál a odhalil špičaté, bílé zuby. ,,Myslím, že jsem to na prvním zápase v dojo řekl dost jasně."
,,A-ale sensei! Ona...My... Vážně jsem si mysleli, že je to špeh! To není fér" zasténal prosebně Deidara a hned si vysloužil ránu do břicha.

Sakra, buď potichu ty tupče. Pomyslela jsem si a snažila se na Orochimara nedívat. Nevěděla jsem, jestli se tady ve vesnici používají podobné vyškolovací metody jako doma. Byla jsem si totiž naprosto jistá, že pokud bych s Madarou začala jen malinko smlouvat, hned bych to pořádně schytala a minimálně den ležela s pohmožděninami v posteli.

K sensei se musíš chovat s úctou, respektem a poslušností. To je jedna z prvních věcí, co jsem se naučila od starého Uchihy. Deidara a Sasori k Orochimarovi nechovali ani jednu z těchto ctností, vzhledem k tomu, že Sasori byl pořád na zemi a sbíral jídlo a Deidara se s Orochimarem hádal.

,,Dneska večer po uzavření brány se všichni tři dostavte k mému domu." poklonil se nějaké ženě, co procházela kolem a pomalu odešel. Nohou jsem kopala do kamenité cesty a snažila se najít vhodná slova a začít novou konverzaci, ale nějak se mi to nedařilo.
,,Sasori jdem, tady to už stejně nemá smysl." houkl na svého přítele Deidara a zmizeli spolu v davu lidí. Zůstala jsem na cestě zase sama. V žaludku mi kručelo a v krku jsem měla knedlík. Cítila jsem se...smutně. Stála jsem uprostřed vesnice s obyvateli. Kolem mě chodili ženy, muži a děti a smáli se a já jsem si stejně připadala opuštěně.

Napadlo mě, že bych se možná měla někoho zeptat, kdy se vlastně jaká brána zavírá a kde bydlí Orochimaru-sensei, ale pokaždé, když jsem se chystala k někomu promluvit, vydralo se mi z hrdla jen tiché zakoktání. Jako bych zapomněla řeč. Po čtvrtém neúspěšném oslovení jsem to vzdala, otočila se a vběhla zpátky do bezpečí své izby. Přibouchla jsem za sebou rychle dveře a sedla si na nejbližší futon. Dýchala jsem zhluboka a snažila se přijít na to, co se mi před chvíli stalo. Jak to, že neumím mluvit normálně s lidmi? To jsem tak stydlivá?

Tiché zašustění papíru a lehký závan větru. Podívala jsem se směrem odkud jsem zvuk zaslechla, na můj futon, kde jsem měla věci. Papír. Odněkud se tam objevil. Rychle jsem ho papadla a začala po slabikách číst. Nešlo mi to sice moc dobře, ale jednoduché znaky mě Madara naučil.

Stydím se za tebe. Vypadni ven, dej si 50 koleček
kolem tohohle podělaného domu, 100 kliků a 50 seků s katanou,
ty jedna slabošská, nanicovatá nevděčnice.
A v příštím zápase koukej ty kluky porazit!

Zarazila jsem se a vzápětí rozesmála. Netušila jsem, jak se sem mohl tak nepozorovaně dostat, ale rozhodně mi zlepšil náladu. Neváhala jsem, vytáhla svoji jedinou zbraň a s posílený sebevědomím jsem podruhé odsunula dveře. Nadechla jsem se vyběhla rychle ven, rozhlížela jsme se na všechny strany, ale nikoho podobného Madarovi jsem neviděla. Ale stejně jsem věděla, že tam někde je a právě teď se někde ze střechy kouká, co dělám.

Za mým novým příbytkem byl něco jako les. Nenápadně jsem se tam vydala a doufala, že neporušuju nějaké pravidlo vesnice.
Nebyl to les, jako tam venku a na jaký jsem byla zvyklá u Madary. Rostlo tu jen pár přízemních keříků a několik zakrslých bambusů...Ale neměla jsem ponětí, kam jinam bych šla. Vytáhla jsem katanu z pochvy a dala se do trénování.

Sek, sek, sek. Možná to tu nebude tak hrozné. Sek, sek. Otočka vlevo. Časem se tu s někým seznámím. Sek, výpad vpřed, sek. Budu trénovat ještě víc a nakonec se stanu nejsilnější kunoichy. Půlobrat vzad. Sek, sek. Pak půjdu za Madarou. Sek, sek, sek. Kop a úskok vzad. Co si to namlouvám. Výpad, úskok vzad....Nikdy ho nenajdu, pokud on sám nebude chtít. Výpad, sek, paráda vpřed. A to on nechce. Sek, sek.

,,Nemyslíš, že už to stačí?"

Kdybych měla kunai nebo shuriken, bez zaváhání bych ho po dotyčném hodila, ale protože jsem měla v ruce jen pitomou katanu, se kterou jsem to navíc vůbec neuměla, nesměla jsem se chovat zbrkle. Přede mnou stál černovlasý kluk a bezvýrazně na mě hleděl. Přešlápla jsem na druhou nohu a snažila se popadnout dech. Byl to ten týpek z verandy. Na sobě měl tmavě modré kimono na chlup stejné jako jsem měla já...Jenže jemu padlo naprosto přesně. Mě bylo velké a na mi těle plandalo.

,,P-e...e" vztekle jsem mrštila katanou o zem a uhodila pěstí do tenkého kmene bambusu. ,,Proč bych měla přestávat?!" zakřičela jsem na něj. Všechna frustrovanost z nenadálého problému s mluvením ze mě vytryskla. Chvíli jsem zadržovala dech, ale můj výbuch vzteku s ním zjevně nic nedělal. Jen tam stál, opřený o zadní stěnu domu a díval se střídavě na mě a na katanu na zemi. Pak se otočil a nejspíš chtěl odejít, ale zarazila jsem ho.

,,Ne...Totiž...Omlouvám se." povzdechla jsem si a začala nohou hrabat v písku pod stromy. Nesnášela jsem omlouvání, zvlášť když jsem se musela omlouvat já. Ale ten kluk mi nic neudělal a já jsem na něj byla zbytečně hnusná. ,,Neměla jsem na tebe tak vyjet." odmlčela jsem se a nenápadně po něm koukla. Pořád tam jen tak stál a zíral. ,,Jsem vystresovaná váš?" vyhrkla jsem a začala pochodovat z místa na místo. Ten jeho nicneříkající ledový pohled s jakým tam stál už mi začínal vadit. ,,Dneska jsem přišla, nikoho tu neznám a neumím...asi...asi neumím mluvit s cizými lidmi na veřejnosti. A poprala jsem se a-"

,,Nezajímá mě to." přerušil mě konečně a zvedl katanu z udusané země. ,,Ptal jsem se tě, jestli to už není moc, protože si pokácela skoro všechny bambusy. Budeš mít problém."
Opatrně jsem se rozhlédla a potichu zaklela. Měl pravdu. Díky tréninku jsem zdevastovala skoro všechnu zeleň, poškodila kmeny, osekala větve...

,,Vrať mi ji." otočila jsem se zpátky k němu a natáhla ruku.
,,Kdes ji vzala?" se zájmem si ji prohlížel a vůbec nedbal na můj pokyn, ať mi ji dá.
,,Dos...Našla jsem ji." odsekla jsem a udělala několik kroků k němu.
,,Zajímavé...taky bych chtěl někdy takovou najít." podíval se na mě posměšně se ušklíbl. ,,A že ses s ní sama naučila tak dobře zacházet...?" hodil ji ke mě a zbraň se zařinčením dopadla na kámen. Vztekle jsem sepnula rty. Ten zmetek. Chce ji zničit, nebo co?
,,Hn...Zatím se měj...hezky." Otočil se a já spatřila vyšitý znak klanu na jeho zádech. Jak by ne...když jsem ho sama celá léta nosila taky.
,,P-počkej!" vykřikla jsem za ním rychle. ,,Jak se jmenuješ?"
,,Sasuke. Uchiha Sasuke." Omámeně jsem vydechla a opřela o bambus.
,,Já jsem Haruno Sakura. Moc ráda tě poznávám." zašeptala jsem teď už úplně jiným tónem. Ten kluk je sice protivný, ale má společné geny s Madarou-sama. Sensei by nebyl rád, kdybych se k jeho příbuznému chovala špatně.
,,Hnn. Divné jméno...moc holčičí." odfrkl posměšně, ale znovu se otočil, jakoby čekal, že rozproudím nový dialog. Odkašlala jsem si.

,,Nevíš, kdy se zavírá brána?"
,,Ne."
,,Aha...A nevíš teda, kde bydlí Orochimaru?" hlesla jsem zklamaně a čekala na odpověď. Odmítavě zakroutil hlavou.
,,Ne."
,,Ehh.." žaludek se mi bolestivě stáhl a hlasitě zabručel. ,,A nevíš aspoň, kde bych dostala najíst?"
,,Na večeři." opáčil a pokrčil rameny. Pokývala jsem hlavou a katanu zasunula do pochvy. ,,A večeře je...?"
Povzdechl se, jakobych ho obtěžovala bůhví jakou nepříjemností a ukázal někam směrem doprava od ubytovny. ,,V sedm hodin budou zvonit na gong. Když nepřijdeš, nedostaneš jídlo až do snídaně."
Usmála jsem se, ale jeho to nechalo chladným. ,,Ty jsi tady už delší dobu?"
,,Od včerejška..."
,,Bezva! Tak to můžeme být kamarádi!" zavýskla jsem vesele.
,,Eh?"
Zarazila jsem se a plácla do čela. Takhle se kamarádi nejspíš nezískávají...Proč musím všechno pokazit?

Sasuke se k mému velkému překvapení ale nezatvářil otráveně. Naopak. Za celou tu dobu, co tady stojíme, jsem v jeho tváři poprvé zachytila náznak pobavení.
,,Hmm. Klidně, mě je to jedno." pronesl rádoby odmítavým hlasem, ale já viděla, že je rád. Usmála jsem se a kolébavým krokem k němu došla. Stydlivě jsem pokčila rameny a zatočila se. On ode mě trošku ucouvl a mírně pootevřel pusu.
,,Promiň, že se chovám tak divně." zasmála jsem se vesele. ,,Ale ještě nikdy jsem žádného kamaráda neměla."
,,Hn...Myslím, že chápu proč..."


* Riken-název jednoho kickboxerského úderu. Přeložila jsem ho do japonštiny, aby to víc splynulo s dějem. Budu kombinovat všechny různé bojové styly (kickbox, judo, karate, akido, teakwondo...) a jejich názvy.

** Džiu-džitsu je původní název juda (vlastně je to jeho základ)


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katty Katty | 25. června 2013 v 12:46 | Reagovat

ňuuu kamarádi ;D krásný dílek strašně moc se těším na pokračování x))

2 Mikeira Mikeira | 25. června 2013 v 13:56 | Reagovat

Moc se mi to líbí! :D Píšeš fakt dobře, jsem natěšená na pokračování XD...

3 Stanush Stanush | Web | 25. června 2013 v 15:41 | Reagovat

twle 50 kolečiek :D šak by som skapala už len pri tom prvom :D dobrá časť :D pokračko poprosíím :D
btw ospravedlnujem sa že som sa dlho neozvala :)

4 Aki Aki | Web | 25. června 2013 v 19:43 | Reagovat

Wau super dielik už sa teším na pokračko.

5 Bella-chan Bella-chan | Web | 26. června 2013 v 16:27 | Reagovat

Strašně jsem se těšila a musím říct, že je to dokonalý :-D

6 BarusQua BarusQua | 5. srpna 2013 v 12:24 | Reagovat

Super... už se těším na další díl doufám že bude brzo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.