Obyčejný život dvou obyčejných lidí 6

2. srpna 2013 v 15:19 | Tora |  Obyčejný život dvou obyčejných lidí

Sakura:
Ležela jsem zachumlaná v peřině v posteli a napínala uši, jestli neuslyším nějaký zvuk. Bylo čtvrt na dvanáct a máma s Nagisou nikde. Voda netekla, topení nehřálo a elektřiku nám odpojili. A aby toho nebylo málo, když jsem se snažila dovolat po dvacáté osmé mámě, došel mi kredit.
Prohrabala jsem celý dům odshora nahoru, ale nenašla jsem žádné peníze. Já si nešetřím, nedostávám kapesné. Když něco potřebuju, prostě si řeknu a většinou to dostanu. Sice po kapsách nosím vždycky nějaké drobné, ale z těch dluhy asi nesplatím...A že jich sakra máme.


Netušila jsem to, netušila jsem vůbec nic. Myslela jsem si, že máma měla nějaké peníze ušetřené a dům už je dávno zaplacený, ale po přečtení všech dokumentů a upomínek mi došlo, že jsme na mizině. Totálně v prdeli. Dům nám nepatřil, dokonce jsme byly několik měsíců pozadu se splátkami, odpojením elektřiny a vody nám hrozili už od Vánoc, ale moje drahá matička se nám s tím neráčila vůbec svěřit. Nagisa..dobře to chápu, ale proč to neřekla mně? Je mi šestnáct, chodím na střední. A ona dělala, že je všechno v pořádku...

Obrátila jsem se na druhý bok a zavřela oči. Nemohla jsem ale usnout. Sbalila jsem všechny naše věci do pytlů na odpadky, protože jsme samozřejmě doma neměly žádné krabice. Sama jsem si do velkého batohu a tašky sbalila svoje nejnutnější věci a oblečení a byla připravená kdykoli odsud vypadnout. Ve složence bylo napsané, že exekutor přijde o půl třetí...Jestli to není vtip. Jestli se mi to jenom nezdá, pak musím zítra ve škole vynechat oběd, abych to stihla doběhnout domů a zjistit, co se vlastně děje. Ty dvě už tady určitě budou a pokud ne...Nehci na to vůbec myslet


Sasuke:

Vrátil jsem se z tréninku v šest a teď jsem se ležel polomrtvý na posteli a nemohl usnout. Měl jsem jeden z těch dnů, kdy se cítíte unaveně, ale přitom jste pořád vzhůru. Chvilkami jsem mrknul na digitální hodiny, abych zkontroloval čas a převrátil se na druhý bok. Bylo něco po dvanácté. Odfoukl jsem si vlasy z čela a posadil se. Někdo šramotil v kuchyni. Tipl bych si, že táta vyjídá ledničku a Itachi mu při tom pomáhá. Naše máma se totiž rozhodla začít vařit zdravě a to obdnáší vzdát se všech mastných, tučných, sladkých jídel, které máme ale my chlapi nejradši.
Ušklíbl jsem se a vyšel na chodbu. Trochu jim pomůžu.

Jak jsem předpokládal, v kuchyni byli opravdu táta s Itachim. Ale nevyjídali ledničku a nebyli sami.
Seděli u našeho velkého jídelního stolu v kuchyni spolu s několika dalšími muži středního věku. Zastavil jsem se na schodech, protože jsem nevěděl, jak mám zareagovat. Nebylo zvykem, aby se u nás v domě v noci takhle někdo scházel.
Mluvili potichu, ale i tak jsem zaslechl pár slov. ,,...to udělat, chytí nás při tom Fugaku."
,,Jestli se Hikaru a ten jeho tým nepohnout z místa, jiná šance nám nezbývá."
,,...toho zatáhnout naši rodinu, jak chce aby..."
,,...nech na mě laskavě!"
Nechápal jsem, proč to vlastně dělám. Proč se krčím na schodech, jako nějaký zloděj a poslouchám debatu svého otce nejspíš s jeho kolegy z práce. Poposedl jsem si ještě níž, protože se najednou táta zvedl a pokynul jim, aby šli za ním. Všichni ho bez řečí poslechli on s nimi řamířil na chodbu. On s Itachim vepředu a zbytek poslušně a tiše za nimi. Bylo jich jedenáct, včetně těch dvou. Sledoval jsem, kam míří, ale můj rozum to nebral. Zastavili se před kumbálem, kde máme uložené věci na úklid-pro uklízečku samozřejmě. To chtějí jako uklízet? Zvědavost mě nutila zvednout krk a zaměřit se na jejich odposlech víc, i když jsem riskoval odhalení.

Táta otevřel a vešel dovnitř. Chvíli se nic nedělo, ale pak za ním vešel Itachi a ostatní muži. Do kumbálu o velikosti 1m·1m. Zakroutil jsem překvapeně hlavou a přemýšlel, co mám dělat. Z filmů jsem věděl, že hrdina, který se dostane do podobných situací má vždy dvě možnosti. Buď si dodá odvahy a s odhodláním se pustí do prozkoumávání nebezpečné situace, v mém případě zázračného kumbálu. Nebo se prostě sebere a odejde, protože mu dojde, že tohle není pro něho a v podstatě ho to ani moc nezajímá...

Přikryl jsem se peřinou a snažil se konečně usnout. Zítra tomu možná přijdu na kloub.


***

Sakura:

Vylekaně jsem se probudila a snažila popadnout dech. Zdál se mi jeden z těch strašných snů, kdy padáte a padáte a nakonec spadnete. Střelila jsem pohledem na budík, který ukazoval přesně šest hodin a sedm minut. Rychle jsem se odkopala, rozrazila dveře a utíkala do Nagisiného pokoje. Ale byl prázdný, její hračky byly v černých pytlech, na místech, kam jsem je včera postavila. Už pomaleji jsem potichu došla do obýváku, ale ani na rozkládacím gauči nikdo nespal. V kuchyni a v koupelně bylo ticho jako v hrobě.
Těžce jsem polkla a z úst se mi vydralo hlasité vzlyknutí. Rychle jsem ale pláč zabrzdila dlaní a otřeseně si sedla na rozviklanou židli. O nic nejde. Třeba jsou jen u nějakých známích a prostě se mi zapomněly ozvat.

Jenže, co pak ty složenky a nebrání telefonu? Promnula jsem si znaveně spánky a snažila se něco vymyslet. Popadla jsem hrneček, že si udělám aspoň kafe, ale vzápětí jsem s ním pod nefungujícím kohoutkem mrštila o zem. Vztekle jsem oddusala do pokoje a rychle se převlékla do školní unoformy. Hodila jsem si svůj těžký batoh s věcmi na záda a tašky do ruk. Zamkla jsem a vydala se do školy. Skoro o tři hodiny dřív. Nechtěla jsem totiž, aby mě někdo viděl s tolika zavazadly a zbytečně se vyptával.

Skříňku jsem si okamžitě zaskládala a šla si sednout do lavice. Udělala jsem si úkoly, na které jsem se doma vybodla a podepřela si unaveně rukou hlavu. Přemýšlela jsem, jestli mám říct Hinatě, co se u nás děje, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, že bych dělala dobře. Hinata je skvělá kamarádka, o tom žádná, ale není zvyklá na náš...řekněme, zvláštní zbůsob života. Například to, že nás mamka nechává často samotné i přes noc doma, je pro ni a její rodiče naprosto strašné. Její maminka je 'žena v domácnosti', takže si asi dovedete představit, jak to u nich vypadá. Ona v zástěře s dokonale upravenými vlasy a pečlivě uklizenou kuchyní, peče domácí koláče a vítá manžela z práce. A Hinata jako nadevšemilovaná prvorozená dcera nemá nikdy nevyžehlené košile nebo ušmudlané sukně. Jako já.

*

,,Ahoj."
,,..Ahoj." kývla jsem na pozdrav Sasukemu, který se vedle mě usadil a začal si něco vytahovat z tašky. Pohled mi zastínila blonďatá, roztřepená kštice.
,,Dobré rááno Sakuro." Naruto se zasmál a přišoupl si židli k té mojí.
,,Ahoj Naruto...Taky ti přeju dobré ráno." snažila jsem se o milý tón, ale musela jsem se mocně přemáhat. Nechtělo se mi zrovna teď s tím až příliš sebejistým blonďákem bavit. ,,Vypadáš ještě roztomileji než včera a předevčírem."
,,Uh...Díky, to je milé." přisunul se ještě blíž a já se nenápadně blíž přisunula k Sasukemu.
,,Jedla jsi něco?"
,,Jako na snídani? Eh...Ne, nejedla." zase se přisunul.
,,No fajn! Tak v tom případě tě zvu na kávu a croassant do bufetu v jídelně."
,,Abych řekla pravdu, moc se mi-"
,,A žádné výmluvy nepříjmám, jde se!" Naruto se zvedl a vykročil směrem ke dveřím, ale hned se otočil a praštil do čela rukou. ,,Vlastně nemám prachy! Sasuke, kámo, půjč mi prosím tě deset jenů, neboj, vrátím ti to."
,,Ne." zamítl černovlásek a pohodlně se opřel o židli. ,,Za ten včerejšek."
Naruto udělal kyselý ksicht a já si oddechla. Přišlo mi to směšné. Včera jsem poučovala Hinatu o to, jak má být sebejistá a umět říkat ,ne' a dneska sama nejsem schopná to udělat v praxi.
Vážně jsem neměla náladu se s Narutem bavit. Ten jeho neustále přehnaně optimistický tón mi začínal vadit.

Celé dopolední vyučování jsem byla jako na jedlách. Nervózně jsem se vrtěla pokaždé, když měl někdo nějakou poznámku o rodině nebo o dluzích. A protože jsme dneska měli občanskou a ekonomickou výchovu, poznámky tohoto typu padali často. Když mi profesorka Kurenai položila otázku, jak bych si představila dokonalou rodinu, v hlavě se mi vybavila naše neuspořádaná domácnost. Věčná nepřítomnost mámi, rozpustilost mojí mladší sestry, nevýživné večeře, nezdravé snídaně, uspěchané výpravy do školy a školky, která jsem měla většinou na svědomí já...Nezaplacené účty, vypojená elekřina, nefungující čerpadlo s vodou...
,,Nevím." odpověděla jsem a nenuceně pokrčila rameny. Nejspíš jí to stačilo, neboť se obrátila na jinou osobu. Oddychla jsem si a začala hrát s tužkou.

Občas jsem nenápadně mrkla po Sasukem, ale to jen, abych se přesvědčila, jestli se pořád tváří tak neutrálně a "nicneříkajícně". Tvářil. Vůbec nemluvil, ale podle včerejších zážitků jsem pochopila, že je asi už takový. Nehlásil se, neodpovídal pokud nemusel, ale když už ho někdo vyvolal, vždycky věděl správnou odpověď. V sešitu měl spočítané příklady jako první, ale když se profesor ptal, kdo už to má, dělal, že se ho to netýká. Všimla jsem si, že má ruce odřené a tváře poškrábané. Nepřekvapilo mě to. Typovala jsem si, že se buď zase pral, nebo chodí do nějakého bojového sportu.

Končila sedmá vyučovací hodina, dneska poslední. Měli jsme Kakashiho a já se modlila, aby nám ji zase neprotáhl. Pět minut před konce, už jsem měla sbaleno, tašku v ruce. Netrpělivě jsem podupávala nohou a nedočkavě sledovala hodiny. Už jen několik minut...
,,Ty dneska někam hodně spěcháš, co?" zeptal se Naruto a zaškaredil se. Oh bože...,,Můžu tě doprovodit domů?"
,,Ne!" odsekla jsem rychle a podrážděně. Překvapilo mě, jak nepříjemně může znít můj hlas. ,,Jen jsem se zeptal...Nemusíš být na mě hned tak zlá."
Slyšela jsem vedle sebe slabé uchechtnutí a překvapeně jsem se na Sasukeho podívala. Už se zase tvářil normálně, ale ten zvuk udělal určitě on.
Jakmile se ozval ten osvobozující zvuk školního zvonku, vyskočila jsem, mávla na překvapenou Hinatu a zmizela na chodbě. Kašlala jsem na přezutí a na věci ve skříňce. Koneckonců, ty si můžu vzít i zítra, jakmile se to nedorozumění doma vyřeší...

Upomínky nelhali. U nás u chodníku doopravdy parkovalo auto s potiskem exekutorské státní firmy. O kapotu se opíral nějaký statný chlápek kouřící cigaretu a další tři seděli na obrubníku a pili pivo. Přibrzdila jsem a z běhu se dala do normálního kroku. Vydýchávala jsem se a ze všech sil se snažila nepropadat panice. Prosím, ať je máma doma. Prosím, ať je konečně doma. ,,Dobrý den." pozdravila jsem jako slušně vychovaná studentka. Možná, že je tím obměkčím. Podívali se na mě a ten co kouřil se zamračil. ,,Vy jste paní Haruno?" Oh...nebo možná taky ne.
,,S-slečna, totiž mo-"
,,Jste paní domu?" přerušil mě podrážděně a z auta vytáhl nějaký papír. ,,Ne. Moje máma je majitelka." pípla jsem nešťastně a ignorovala hvízdání a hlasité komentáře na moje pozadí těch druhých mužů na chodníku.
,,Tak máma..." povzdechl si a poškrábal se na hlavě. ,,Kdy přijde domů?"
,,Nevím." odpověděla jsem tiše.
,,A kde je teda maminka teď?" zřejmě si myslel, že když se mnou bude mluvit jako s malým dětskem, že to nějak pomůže. ,,Ne-" zamyslela jsem se. Když jim řeknu, že nevím. Zatáhnou do toho sociálku a možná i policii. A to jsem rozhodně nechtěla. ,,V práci...je letuška."

Chlápe nespokojeně mlask a znovu se na mě podíval. ,,Nevím, jestli to víš, ale za tři minuty se k vám domů budeme muset dostat. Buď nám otevřeš, nebo tady máme páčidlo."
Zkroušeně jsem kývla hlavou. ,,Ale je to až za tři minuty." smutně se usmál. ,,Do té doby ty věci patří ještě vám, takže pokud tam máš nějaké cenosti maličká, tíkej a rychle si je sbal."
,,A...nebohl byste tu exekuci prostě o pár dní odložit...Do té doby než-
,,To nejde. Ta exekuce byla odložena už o půl roku. Dál se to táhnout nemůže."
,,Aha." polkla jsem a zjistila, že mám v krku knedlík. ,,Navíc to nezáleží na mě. Já pouze dostávám zakázky a vyřizuju je.
Otočila jsem se, aby neviděl moje uslzené oči a vběhla do našeho minidomku. Popadla jsem dva pytle na odpadky s nejcenějšími věcmi a otevřela dveře, aby mohli projít.


Sasuke:

Pohled na Narutův obličej, když ho Sakura poslala slušně do prdele, byl fakt úžasný. Já vím, já vím, jsem jeho kámoš, ale přesto...Hah! To je vážně tak slepý? Copak nevidí, že o něj ta holka nemá zájem? Idiot, kdy si to už konečně přizná? Ušklíbl jsem se zlomyslně a podrbal se vzadu na hlavě. Měl jsem tam bouli ze včerejšího tréninku. A vůbec jsem byl celý pomodřinovaný a pomlácený. Asi proto si mě dneska Sakura tak moc prohlížela. Až mě to znervózňovalo. Pořád na mě čučela, až jsem si myslel, že mám snad nějakou vyrážku.

Tohle bylo snad poprvé za hodně dlouhou dobu, kdy jsem se těšil domů. Hodlal jsem totiž prozkoumat přístěnek. Myslel jsem na to celý den ve škole, nedalo se přemýšlet o ničem jiném. Ráno se Itachi s tátou chovali úplně pitomě přirozeně. Štvalo mě to. Už jen proto, že jsem nechápal, proč tam s nimi v noci byl Itachi a ne já. Pravda, jsem sice o šest let mladší, ale zato chytřejší, rozumnější, méně trucovitý, poslušnější a bezproblémový...rozhodně míň než Itachi. Tak proč jsem tam taky nemohl být? On s tátou ve firmě nepracuje, tak jak to, že tam v klidu popíjel a diskutoval, jakoby mezi ně patřil?

Hodil jsem batoh ke dveřím, vyzul se a přesvědčil, že jsem doma sám. Došel jsem ke dveřím kumbálu otevřel ho a-. Nic. Kýble na mytí, čistící prostředky, smetáky a mopy. Ale nic převratného. Zaklel jsem. Nejsem přece cvok. Včera sem vešlo jedenáct dospělých chlapů, tak jak je kruci možné, že se sem sotva vejdu. Vydechl jsem rozzuřeně vzduch z plic a rozsvítil světlo. Nenapadlo mě jediné rozumné vysvětlení, než to, že tady někde musí být nějaká páčka nebo tlačítko, díky kterému se otevřou dveře do tajné místnosti...Ale proč bychom měli doma tajnou místnost o které bych nevěděl? Mysli Sasuke a dívej se pořádně.

Koukal jsem se tak usilovně, až mě boleli oči. Přejížděl jsem rukama po stěnách, přeskládával jsem smetáky a mycí prostředky, abych měl přehled i o tom, co je na podlaze...Ale nic. Zuřil jsem jako nikdy dříve, viděl jsem, jak v tomto pidimidiminiaturním prostoru zmizelo jedenáct lidí! Někde tady musí být něco-. Našel jsem to "něco". V rohu se úplně malinký kousek omítky loupal. To v našem super-eko-předesignovaným-moderním domě bylo nemyslitelné. Zatáhl jsem za tu omítku a zjistil, že to je kus jakéhosi latexového pásku, který má stejný vzor, jako zbytek stěny. Haha...dost dobré maskování. Opatrně jsem celý ten kus odloupl, abych nic neponičil. Objevila se černá, skleněná deska. Něco jako počítačový monitor. Přejel jsem po tom rukou a obrazovka zmodrala.

,,Potvrďte přístup kontrolou DNA." ozvalo se ženským počítačovým hlasem. Páni, to začíná být vážně zajímavé. Na monitoru byl načtený obrys ruky, tak mě nenapadlo nic lepšího než na něj přiložit svou dlaň. Ozval se bzučivý zvuk a načítání nějakých dat proběhlých na obrazovce. Začalo blikat zelené tlačítko.
,,Přístup DNA ověřen. Potvrdtě prosím přístupový kód." zase mi napověděl ženský hlas. Uf...Sakra. Jaký kód? Zapřemýšlel jsem se. Jako první vstoupil táta, takže to musel zadávat on. A on má většinou pěkně stupidní hesla, která skoro vždycky prokouknu. Znám jeho heslo k mobilu, počítači, notebooku i od digitálního zabezpečení našeho domu. Většinou jsou to data narození členů naší rodiny. Zkusil jsem teda zadat jeho, protože to ještě použito nikde nemá. Ozval se bzučivý zvuk a červené světlo. ,,Přístupový kód zamítnut. Zbývá vám jeden pokus."
Jenom jeden? Vždycky jsou přece tři pokusy ne? Zaklel jsem. Jestli to teď podělám, určitě z toho budu mít malér. Velký, velký malér. Protože tohle zabezpečení nebylo jen tak. Možná, že na mě začnou střílet kulky ze zamaskovaných střílecích zařízení...nebo jedovatý plyn. Možná bych to měl prostě zabalit a jít si psát úkoly...

,,Přístupový kód ověřen." oznámil mi ženský hlas a já si pořádně nahlas oddychl. Napadlo mě datum máminé a tátové svatby. Zabralo to. Trošku jsem poodstoupil a sledoval, jak se zadní stěna našeho kumbálu překlápí dozadu a otvírá dveře do podzemního prostoru. No ty vole...
Podél kovových schodů se automaticky zapky světla, a tak jsem pohodlně viděl až dolů. Potichu došel až do podzemní místnosti a na několik vteřin ztratil dech. Kovové stěny, skleněné vytrýny se zbraněmi a uprostřed stůl s židlema. Přesně jako v pravých zločineckých doupatech. Pomalu jsem se procházel a nemohl uvěřit svým očím. Samopaly, brokovnice, kulomety, bomby a miny...Co to má kruci znamenat? Něco mi říkalo, že bych tady neměl být. Neměl bych tady rozhodně být. Najednou se mi udělalo špatně. Nadával jsem si, že jsem sem vůbec chodil...Pak jsem to zaslechl. Šlo to zezadu. Někdo tam sténal. Polkl jsem a mrkl na schody.

Mohl jsem se prostě sebrat a odejít. Mohl jsem se jít prostě nahoru učit a dělat, že nic nevím. Ale přesto jsem donutil své nohy ke kroku a vešel do dalších dveří v místnosti. Otevřel jsem je.
Žaludek mi udělal kotrmelec. Nezvracej, nezvracej! Ke stěně byl připoutaný muž. Nahý a zřejmě živý. Po celém těle měl odporné šrámy jizvy a popáleniny. Zvedl hlavu a naše oči se setkali. Panebože...Zvedl se mi žaludek. Padej odsud, hned!


Tak co? Chtělo to konečně nějakou akci, takže jsem původní verzi zkrátila a přeskočila hned na základní zápletku; Sakura je sama, neví co se děje, bojí se o matku a sestru. Sasuke zjistil, že jeho táta se s Itachim tajně v noci scházejí a objevil tajnou místnost u nich doma, kde je uvězněný, zraněný muž.
Možná trošku klišé, ale v příští kapitole se to ještě zamotá. Akorát vůbec nevím, jak to mám ukončit. A taky nechápu, proč jsem tomu napsala tak blbou upoutávku. No nic, doufám, že se to snad dalo číst. Komentáře potěší. :)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 2. srpna 2013 v 15:43 | Reagovat

Zajímavý! :D Ani jsem netušila, že to bude mít, až takovou zápletku :D, ale moc se mi to líbilo ;-)...

2 Skřítek Skřítek | Web | 2. srpna 2013 v 23:12 | Reagovat

Tam je to ale vysvělené, že je měla pod šátkem a vymluvila se na rakovinu ;)

3 Aki-chan Aki-chan | Web | 3. srpna 2013 v 13:58 | Reagovat

Velmi dobre si to zamotala vyborni dielik.

4 BB20 BB20 | 5. srpna 2013 v 2:25 | Reagovat

Pěkně napínavé, chudák Sak...

5 Katty Katty | 12. srpna 2013 v 19:23 | Reagovat

Páni tak to je super! :D Fakt jsme zvědavá jak to bude pokračovat :))

6 Natano-sama Natano-sama | 23. srpna 2013 v 20:59 | Reagovat

Ty vole....to je dilko. Nadherne vyspikovane pubertalni emoce :D sem si mohla drzku roztrhnout. Paradicka ♥ dalso prosim

7 michiato-biscuito michiato-biscuito | E-mail | Web | 1. října 2013 v 18:35 | Reagovat

Rychle ďalší ;) Paradny je (tento diel :D )

8 sayu.ri-uchi.ha sayu.ri-uchi.ha | 16. března 2014 v 14:39 | Reagovat

tak tohle je naprosto bez komentáře :DDDDD palec hore! (y) :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.