Obyčejný život dvou obyčejných lidí 7

2. listopadu 2013 v 11:16 | Tora |  Obyčejný život dvou obyčejných lidí
Sasuke:

,,Co bylo dnes ve škole Sasuke?" Proč děláš, že o ničem nevíš? Proč se mě kurva ptáš, co bylo ve škole, když máme ve sklepě zmrzačeného chlapa?!
,,Neumíš matce odpovědět Sasuke?" Jak si dovoluješ mě sekýrovat?! Proč se ke mně takhle chováte? Viděl jsem, jak jdeš s Itachim do toho sklepa! Viděl jsem tě! ,,Tak dost! Koukej se sebrat a odejít do svého pokoje. Nebudu sedět u stolu s někým, kdo se neumí chovat." Proto jste mě přihlásili do těch bojových sportů? Abych jednou dělal to co vy? Jste vůbec moji rodiče? ,,Tak slyšel jsi?!" zahřměl otec a praštil pěstí do stolu. Itachi nevzrušeně otočil stránku nějakého časopisu a matka začala nervózně upravovat prostírání....Tak jsem ho smetl na zam.


Všechen porcelán a sklo zařinčelo o kamennou podlahu a jídlo se rozprsklo kolem stolu. Itachi si přestal číst, matka se leknutím zajíkla a otci začala půlzovat žíla na krku. To se mu stávalo pokaždé, když byl rozzuřený a chtěl vás seřvat. Ale dneska jsem ho předběhl já. ,, Proč ze mě děláte idiota?! Proč si hrajete na dokonalou a normálně fungující rodinu, když to tak není?!"
,,Sasuke..."
,,Ne! Nepřerušuj mě mami! Víš vůbec, že je v tom takzvaném kumbále na kyblíky tajný vchod?"
,,Sasuke."
,,Víš, že je tam sklad zbraní? Víš, že je tam přivázaný člověk, ze kterého teče krev proudem?"
,,Sasuke!"
,,Takže my jsme úplně normální rodinka, která vězní a mučí lidi ve sklepě pod domem, že!?"

To ticho, co nastalo potom, bylo horší, než kdyby na mě začali všichni tři řvát. Ze stolu pomalu odkapávala pomerančová šťáva smíchaná s červeným vínem a brazilskou omáčkou na maso. Kap...Kap....Kap. ,,Nechtěli jsme ti to říkat tak brzy. Itachi se to dozvěděl před necelým půl rokem Sasuke." zašeptala potichu matka. Otec neříkal nic, jen se na mě vražedně díval s příborovým nožem v ruce. I ten může být smrtelně nebezpečný, pokud ho má v rukách on. ,,Teď mě dobře poslouchej Sasuke. A myslím to vážně." pronesla potichu ruku a vzala mu ten nůž z ruky. Nejspíš se jí hlavou honily podobné myšlenky. ,,Naše rodina je..."
***
Přecházel jsem neklidně po svém pokoji sem a tam a snažil se uspořádat myšlenky. Nakopnul jsem svůj batoh do školy, abych si ulevil, ale moc to nepomohlo. Jsem mafiáni. To je jasný. Matka se to snažila nějak zakamuflovat, ale všechno jsem už prokoukl. Teď mě poslali nahoru do pokoje a domlouvají se na mě pod schodama. Co budu dělat? Vzali mi mobil, notebook i tablet. Nemám si jak zavolat pomoc, nemůžu nikoho o ničem informovat. A přitom moji rodinu tvoří psychopatičtí vrazi. A já jsem tu s nima zavřený...

Potichu jsem otevřel dveře a v duchu děkoval, že nám naštěstí nevrzají. Připlížil jsem se nenápadadně k zábradlí od schodů a poslouchal, co si povídají.
,,...o udělat Fugaku!"
,,Nevidím jiné řešení...V zájmu bezpečnosti rodiny to musíme udělat." Máma přidušeně vzlykla a mě polil studený pot. Co se mnou chtějí udělat? I přes všechny jejich zabijácké pudy jsem přece jejich syn, ne?
,,A-ale je tak mladý...je to můj malý chlapeček...nechci toho malého bobánka ztratit." Panebože, oni mě chtějí vážně zavraždit! Otec vzdychnul a podle stínu na stěně jsem viděl, jak matku objal. ,,Jestli chceš, můžeme si udělat další mimino."
,,Cože?" vzlykla matka. Cože?! Ozvalo se mi v hlavě. Oni si za mě chtějí udělat náhradu? To jsou tak bezcitní? Hlavně otec, teda...
,,J-jak můžeš-?" matka bouchla pěstí do otcovi hrudi a potichu se vysmrkala. ,,Fajn, udělej to. Ale sám. Já u toho být nechci..." Dramaticky se odmlčela a odpochodovala do salónu ke klavíru, na který začala hrát requiem od Mozarta. Doprdele! NE! Já nechci umřít!

Vletěl jsem do svého pokoje. Rychle jsem za sebou zavřel dveře, zamkl se a popadl nachystaný batoh na trénink. Naházel jsem do něj několik kousků oblečení, co se válelo na podlaze, peněženku a otevřel jsem okno. Mám pokoj ve druhém patře, ale to zas nebude takový problém. Doufám. Slyšel jsem, jak otec dupe pomalu na schodech a blíží se k mému pokoji. Na chvíli jsem se zarazil. Možná jsem si to všechno špatně vysvětlil. Vždyť jsou to moji rodiče. Mají mě rádi...Je to moje rodina...přece by mě nazabili...

Na chodbě jsem najednou uslyšel ostré cvaknutí. Spoušť. Má s sebou pistoli a jde mě zastřelit. Rozhodl jsem se. Vstrčil jsem nohy z okna a jak nejrychleji jsem dokázal, začal se sunout po břačťanu a římsech na obložení dolů na trávník. Nebylo to snadné. Zvlášť, když jsem seshora uslyšel, jak mi někdo lomcuje se dveřmi. Musím si pohnout...


Sakura:
Netrpělivě jsem bubnovala prsty o mramorovou desku na přepážce a snažila se skrýt svoji vzrůstající nervozitu a paniku. Ocitla jsem se v situaci, kde jsem vážně nechtěla být, bez střechy nad hlavou, bez mámy a bez instrukcí, co mám dělat. Když nám zabavili dům a všechen majetek v něm, obehnali ho bezpečnostní exekutorskou páskou, připevnili pojistkový zámek a poradili mi, ať jdu k babičce. Jo...Kdybych tak nějakou měla.

Pokud vím, máma neměla skoro žádné kamarádky a známé. Od přírody byla samotářská. Nenapadlo mě nic lepšího, než zajít k ní do práce na terminál a zeptat se, kdy má další let a jestli o ní náhodou někdo něco neví.
,,Paní Haruno...Haruno." Slečna ladně kmitala dokonale upravenými a nalakovanými nehty o klávesnici a vyhledávala informace, které by mi mohly pomoct. ,,Á tady. Paní Haruno...u aerolinek Japan už přes půl roku nepracuje." Hrklo ve mně. Ne, ne, ne, ne, ne! To přece není možné!?

,,Poslední let je u ní zaznamenán v databázy na 21. prosince loňského roku..." Všechny ty noci, kdy byla pryč? ,,...Byl to let z Kóbe do Chikaga..." A dlouhé dny, kdy jsme se s Nagisou živoly mrkví a chlebem a zmraženou pizzou? ,,...Všechno bylo v pořádku, vaše maminka neměla žádné problémy..." Proč mami? Co se sakra, doprdele děje?! ,,...Ale pak dala ze dne na den výpověď." Proč nic neřekla? Proč předstírala, že chodí do práce, ale přitom byla...kde?

,,Můžu vám ještě nějak pomoct slečno?" Ano! Pomozte mi najít mámu a sestru a uklidněte mě teplým čajem a koláčkem!
,,Ne." slyšela jsem svůj hlas, jak říká. ,,Děkuju vám. Nashle."
***
Táhla jsem svoje cestovní tašky až k našemu domu pěšky, protože jsem neměla peníze na autobus. Zírala jsem na náš neposekaný miniaturní trávník a přerostlé keře, o které se nikdo nestaral a plevel, který nikdo nevytral. A byla jsem bezradná. Už jsou pryč skoro dva dny. Nemůžu jít k nám domů, protože už vlastně není náš. Nemůžu jít za žádnou babičkou nebou příbuzným, protože nikoho nemáme. Nemůžu jít na policii, abych to nahlásila, protože je máma plnoletá a musí být nezvěstná minimálně tři dny, aby ji začala policie hledat. A Nagisa je její dcera a má být s ní, takže o ni si starosti dělat taky nebudou. Je přece v dobrých rukách svojí maminky, nebo ne? Nebo ne?

Tiše jsem si povzdechla a přešlápla. Mám jít za Hinatou? Je to moje nejlepší kamarádka...ale...Ach jo. Co si to namlouvám. Hinata není moje nejlepší kamarádka. Je to spíš moje nejlepší spolužačka. Vždyť spolu nemáme vlastně nic společného. Ona je vždycky dokonalá, pečlivá a milá a já jsem...no prostě já. Začaly jsme spolu kamarádit jenom proto, že jsme neměly žádné jiné kamarády. Snažíme se spolu bavit a nacházet společná témata na rozhovory, ale za těch pět let toho o Hinatě vím asi tolik, jako ona o mně...takže skoro nic. Neslavily jsme spolu narozeniny, nejezdily jsme spolu nikdy na výlety a na holčičí mejdany. Já jsem nebyla u ní nikdy přes noc, Hinata nikdy u mě...

Představa, že bych se tam teď objevila s kabelama v ruce, otevřela mi její máma v té své dokonale čisté zástěrce a pozvala mě k nim na večeři, byla...absurdní. Nepřicházelo v úvahu, že bych šla k Hinatě. Navíc by se mě určitě vyptávali na všechny podrobnosti a detaily, proč jsem najednou bezdomovkyně. Nepotřebuju slyšet, jaká jsem chudinka a co všechno je jejím rodičům na mě k politování. Ne, vím, kam půjdu. Na co mám asi ten paklíč?
***
Vrátka od školní zadní zahrady šli odemknout snadno, ale neměla jsem ponětí, jestli se mi podaří otevřít i ocelové dveře od tělocvičny. Byla jsem ráda, že se už setmělo. Dovlekla jsem se vyčerpaně ke vchodu a posvítila si mobilem na zámek. Opravdu to šlo hůř. Stála jsem tam asi deset minut, než se mi podařilo uvolnit kovovou destičku, která celý zámek jistila. Luplo to a dveře do tepla byly otevřené. Vešla jsem dovnitř a zaposlouchala se do toho ticha. Zamířila jsem k žíněnkám. Byla jsem strašně unavená...a taky hladová. Ale s tím druhým jsem nic dělat nemohla.

Pustila jsem tašky na zem, až to zadunělo a svalila se na nejbližší tatami. Vytáhla jsem si z jedné tašky ručník a přikryla se jím. Zavřala jsem oči a snažila se usnout.


Sasuke:

Co ta tady sakra dělá? A proč má s sebou tolik věcí? Skvělé, vážně! To mi ještě scházelo... Když jsem uslyšel šramocení ve dveřích, schoval jsem se za žíněnky, na kterých jsem ležel a na kterých právě leží ona. Nechápal jsem, proč se deset minut vrtá v tom zámku, když je hned kousek od ní otevřené větrací okno, které asi někdo zapomněl zavřít...Tady se pozná ženská logika. Ale co mám teď dělat? Nechat ji spát? A ona se pak v průběhu noci probudí, uvidí mě vedle sebe a v záchvatu paniky mě umlátí basetballovou pálkou. Podíval jsem se na koš s pomůckami na hry, ale nechtělo se mi vstávat, abych ho odklidil někam z jejího dosahu.
Mám ji vzudit? A pak začne ječet, přiběhne sem školník a všechno praskne...Jenže, když ji nevzbudím, stejně se pak vzbudí sama a bude to ještě horší...

,,Hej! Vstávej." mírně jsem s ní zatřásl. Něco vyjekla a pokusila se mi ubalit pěkně trapným chmatem nejspíš facku. Podrážděně jsem její ruku vykryl a zacpal pusu, aby nezačala křičet. ,,To jsem já. A byl bych ti moc vděčný, kdybys mě přestala štípat." zasyčel jsem na ní. Napadlo mě, co by se stalo, kdyby nás teď někdo načapal. Dva teenageři sami v noci v tělocvičně...Na sobě nalepení na žíněnkách. Něco nesrozumitelného žvatlala skrz mé prsty, ale štípat nepřestala. ,,Au!" ublíženě jsem zašeptal, když popadla můj ušní lalůček a zkroutila ho do zadu. Je zákeřná! Já bych si nikdy tenhle chmat nedovolil v opravdovém zápase použít. Ale co čekám...holky jsou podrazácké a neperou se fér. Naštvaně jsem ji pustil pusu a přiskočil ke stěně, abych uhnul před jejím kolenem, mířeným na můj rozkrok. ,,Neblbni, uklidni se! To jsem já Sasuke! Tvůj soused v lavici!" rozčileně jsem znovu zašeptal.

Přimhouřila oči a pořádně si mě prohlédla. ,,Co je to za nápady, takhle mě v noci přepadávat! Myslela jsem, že mě chceš znásilnit!" pobouřeně vyštekla a já si honem ukázal na pusu, aby nemluvila tak nahlas. ,,A proč bych to jako dělal?" posměšně jsem si odfrkl a nechápavě zakroutil hlavou. ,,Chtěl jsem tě jenom vzbudit, abys věděla, že jsem tady a nezačala vyšilovat, až mě uvidíš."
,,Aha..." zabručela ironicky. ,,A proč tady vlastně jsi?" zeptala se podezřívavě. Polkl jsem a koukl na její tašky. ,,A proč jsi tady ty?" oplatil jsem jí otázku otázkou, i když mě její odpověď ani moc nezajímala. Horší než já to mít určitě nemůže...

Oba dva jsme se odmlčeli. Koukla na mě, pak se pomalu natáhla znovu na žíněnku a přikryla ručníkem s motivem plachetnice na moři. Usoudil jsem, že se s mojí přítomností smířila a nechce mi odpovídat. To mi vyhovovalo. Skulil jsem se na opačný konec co nejdál od ní, natáhl si kapuci přes hlavu a pokusil se taky usnout.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mikeira Mikeira | 2. listopadu 2013 v 11:51 | Reagovat

Díl se moc povedl :D...

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 3. listopadu 2013 v 15:06 | Reagovat

krásni a podarení dielik.

3 BB20 BB20 | 4. listopadu 2013 v 17:02 | Reagovat

Setkání syna mafiána a bezdomovkyně, když to řeknu hrubě. Uvidíme, co z toho vznikne.
Děkuji za díl. :-)

4 michiato-biscuito michiato-biscuito | E-mail | Web | 5. listopadu 2013 v 18:27 | Reagovat

Pekné :) Teším sa na ďalší, moc :)

5 Satuka Satuka | 2. ledna 2014 v 16:48 | Reagovat

Dobrá povídka,líbí se mi. Doufám, že bude brzo další díl ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.