Watashi hadare? 1

4. června 2018 v 22:17 | Sasukey |  Watashi hadare
Jmenuji se Sakura a letos mi bude asi pět nebo šest let.
Někdy nemám ráda svoji matku. Nevlastní matku. Ale ona mě taky ne. Myslí si, že jsem přítěž a hanba. Když jsem byla malá, moje dvě nevlastní sestry mě našly kousek od našeho domu a od té doby se o mě tady starají. Sice mě nikdy neadoptovali, takže nemám jejich příjmení, ale to nevadí. Nikdy ho po mě nikdo nechtěl. Matka se na mě pořád zlobí, protože doma nepomáhám, neperu, nevařím a nestarám se o svoje chování, ale to je těžké. Já bych i něco chtěla dělat, jenže vždycky všechno pokazím. A pak se na mě zase zlobí, že jsem nešikovná, hloupá, a že to dělám schválně. To ji pak nemám ráda.


Nejradši ze všech mám Schiyo. Je to moje druhá nejstarší sestra, hned po Hatsumo. Tu mám taky ráda, ale ona se se mnou moc nebaví. Je moc hezká, mnohem hezčí než já nebo jiné dívky z vesnice. Pořád má kolem sebe spoustu nápadníků, kteří ji kupují šaty a starají se, aby byla pořád hezky upravená a čistá. Hatsumo je moc hodná. Vždycky, když přijde domů s věcmi, které jí dali oni, podělí se o ně a matka za ně nakoupí jídlo. Sama už je moc stará na pořádnou práci, takže jen pere lidem prádlo. Možná proto jsme tak chudí.
Mě ani Schiyo to ale nevadí. Já nejradši běhám někde venku ve vesnici, nebo v lese. A to je právě matce trnem v oku. Raději by mě měla pořád doma, abych jí pomáhala. Jenže na to nejsem. Většinou se domluvím s Schiyo, aby to udělala za mě.

Poslední dobou je ale něco špatně. Matka v jednom kuse pláče. Sice potichu, tak abychom to neslyšely, ale je to poznat. Kole očí jí vždycky naskáčou růžové skvrny. A Hatsumo je pořád méně častěji doma. Většinou se vrací pozdě v noci, ráno pak zaspává, nic nedělá a jen vstává k jídlu. Večer se zase nastrojí a jde s nějakým mužem pryč. A matka to dovolí. Kdyby Hatsumo nebyla moje sestra a nenosila bych její obnošená kimona, asi bych na ni byla hodně naštvaná. Nerozumím, proč ona může chodit pozdě ven a já musím být doma už před soumrakem.
Schiyo je taky víc zamlklá a ostatní sestry mají zakázáno chodit do vesnice. Bydlíme totiž kousek od lesa za ní. Teda, já to mám zakázané, ale stejně tam chodím. Mám tam totiž kamarády a doma bych se jen nudila. Proto jsem si hned všimla, že se něco děje. Několik dětí už nesmí vycházet ven, taky jejich rodiče jsem nikde neviděla, většina tržišť s jídlem je zavřená a hodně lidí je pořád v chrámu a modlí se. Nikdy jsem se nemodlila. To je další věc, co matce a ostatním vadí. Běhám v lese, na louce a u toho se směju a přeju si, abych tak byla šťastná pořád, to je moje modlitba.

Jeden den jsem se vzbudila dřív než obvykle a rozhodla se, že udělám snídani. Nikdy jsem ji sama nedělala a myslela jsem si, že tím matku potěším. Oblékla jsem se a vyšla do předsíně. Potichu jsem se přikrčila, když jsme u dveří domu uviděla mužskou postavu. Napadlo mě, že se k nám někdo vloupal, ale za chvilku jsem si všimla, že vedle něj stojí i Hatsumo a matka. Nechtěla jsem poslouchat a špehovat je, ale byla jsem přirozeně zvědavá...

"...už pozdě paní Okawatta. Pro Hatsumo-san bude v Kjótu práce dost a navíc tam bude v bezpečí."
"A co my?"
"Z jejích příjmů vám budeme pravidelně posílat částku, která by měla pokrýt vaše rodinné výdaje."
"Matko...Já-"
"Ticho! A co, když vám nevěřím?"
"Hatsumo-san už mi dala svůj slib, vás o to žádám spíš z formality, než z nutnosti."
"A...kdy by měla odejít."
"Hned."

Byla jsem sice malá a možná hloupá, ale tenhle rozhovor jsem pochopila moc dobře. Hatsumo se nás chystá opustit. Chtěla jsem se rozběhnout, obejmout ji, ale někdo mě zezadu pevně chytil za rameno a stiskl. Byla to Schiyo. Přiložila si prst na ústa a zakroutila hlavou. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale vydržela jsem. Sledovaly jsme spolu, jak si Hatsumo nakládá věci do pojízdného vozu, připraveného před domem, a následně odjíždí pryč i s tím mužem.

"Proč odjela?" zeptala jsem se potom v pokoji Schiyo. Oči jsem měla pořád uplakané, stejně jako ona. "Ve velkém městě bude mít víc práce. Bude se mít líp a navíc.." na chvíli se odmlčela, "to tady není moc bezpečné, ne v tuhle dobu." zamumlala potichu a vysmrkala se. Nerozuměla jsem jí. "Mě to tu nepřipadá nebezpečné." namítla jsem
"Neměla bys chodit do vesnice, Sakuro-neechan. Věř mi. Všude kolem jsou zlí lidé a ti by nám mohli ublížit."
"Ale-"
"Nechci se o tom bavit. Zapomeň na Hatsumo. A do vesnice už nechoď. Radši se zdržuj poblíž domu."
Ráno, když vstali ostatní, jsem byla nezvykle zamlklá a tichá. Matka si toho všimla, ale nic neřekla. ,,Jez." Dostala jsem od ní porci rýže, která, jak jsem si všimla, byla mnohem menší než ta její nebo sester. Seděly jsme potichu, takže jsme všechny uslyšeli běžící kroky před domem. Dotyčný ani nezaklepal, prostě tam udýchaně vrazil.

,,Co si to dovolujete!?" Matka pohoršeně vyskočila na nohy. Ten, kdo narušil náš ranní klid, byl mladík asi tak ve věku Schio. Měl blonďaté vlasy svázané do culíku a modré oči. Vypadal moc hezky a taky strhaně, nejspíš běžel až z vesnice.
,,Deidaro! Co tu děláš?!" vykřikla překvapeně Schio a rychle si dala ruku před pusu.
,,Není čas! Honem, do vesnice přišli vojáci! Všechny vraždí! Musíme si pospíšit! Rychle, rychle!" vydal ze sebe překotně a prosebně se na nás podíval.
,,Tak na co čekáte?! " vykřikl znovu, když se ani jedna z nás nepohla. Než ale stihl kdokoli z nás zareagovat, přihrnuli se k našemu domu čtyři samurajové na koních a s křikem vtrhli dovnitř. Byla jsem jako z kamene.
Nemohla jsem se ani hnout, jak jsem byla vyděšená. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Jací vojáci? A proč na nás zaútočili? Probral mě až výkřik Maiko, která se skácela k zemi a následně naříkající matka, kterou jeden z vojáků chytil a povalil na zem, kde z ní následně strhal oblečení.

,,Ne!" vyhrkla jsem, ale Schio, která se znenadání objevila za mnou, mě popadla a utíkala se mnou dozadu do domu. ,,Utíkej!" zachroptěla a vyhodila mě z okna. ,,Dělej, bě-" to už jí ale břichem projela nějaká ostrá čepel. Plakala. I já jsem plakala.
Utíkala jsem jako nikdy v životě. Nekoukala jsem se, jestli za mnou někdo běží. U lesa jsem se otočila a uslyšela křik matky a zbylých sester.

Ani jsem nevěděla, kam mířím. Prodírala jsem se křovím, zakopávala o pařezy a do očí mě neustále šlehaly větve. Z očí mi tekly slzy a v boku nesnesitelně píchalo. Zastavila jsem se a rozhlédla. Stála jsem uprostřed lesa, kde jsem ještě nikdy nebyla. Třásla jsem se strachy. Otočila jsem se zpátky a zaposlouchala se. Nic. Znovu jsem se dala do mírného poklusu a přemýšlela o své situaci.

Začalo se smrákat a mrholit. Ráno to vypadalo na krásný den, ale hned odpoledne se zatáhlo a nepříjemně ochladilo. Teď už byl skoro večer a já byla na pokraji zoufalství. Úplně jsem zabloudila a nevěděla, jakým směrem se jde z lesa ven a kterým hlouběji do něj. Hlady jsem skoro neviděla a strašně mě bolely nohy. Pořád jsem se ustrašeně rozhlížela kolem sebe, jestli na mě zpoza křoví nekouká třeba hladový vlk nebo medvěd. Nebo hůř, samurai. Byla jsem tak mimo, že jsem si ani nevšimla nastražené masti na zemi.

,,Uáááááá!"
Jednou nohou jsem se houpala na větvi stromu a tělo jsem měla svěšené dolů. Začala jsem sebou zuřivě máchat ve snaze se nějak osvobodit. Ale po chvilce jsem si uvědomila, že je to k ničemu, protože provaz byl pevně utažený. ,,Pomoc!" zakřičela jsem slabě, ale nic. ,,Haló, pomozte mi někdo!" křičela jsem hlasitě, ale nikdo mi neodpovídal. Cítila jsem, jak se mi z očí tečou slzy a padají z několika metrů na zem.
Celá vyčerpaná a s vykřičenými hlasivkami jsem hlavu bezvládně spustila dolů. Došlo mi, že takhle se odsud nedostanu. Znovu jsem zvedla hlavu a rozhlédla jsem se, v jaké výšce jsem a co je kolem mě. Vlevo i vpravo byly dvě dost tlusté větve. Kdybych se dokázala rozhoupat a chytit se, pak bych se možná osvobodila. Jedinou problémovou překážkou byla ta výška. Byla jsem necelé čtyři metry nad zemí, a i kdybych se dokázala dostat na jednu z těch větví, stejně bych se nedokázala dostat dolů z toho stromu.

Začala jsem se pomalu rozhoupávat. Nejprve to šlo těžko, hlavně kvůli vzrůstající bolesti v kotníku, která pomalu přecházela do celé nohy. Ale jakmile jsem se dostala do správného rytmu, šlo to už samo. ,,Ano! Ještě! Kousek! Jo!" Byla jsem tam! Rychle jsem si odvázala ten provaz a bolestivě si mnula červený otisk, který se mi na kotnících udělal. Noha nepříjemně bolela, asi byla natažená. ,,Tak, to bychom měli. Teď se jen dostat na zem..."
Chvilku jsem přemýšlela a došla jsem k závěru, že jediný možný způsob je tento: Přivázat jeden konec provazu, kterým jsem byla uvězněna, na tu tlustou větev a spustit se po něm dolů.
Konečně. Mírně jsem pokulhávala, ale byla jsem na pevné zemi.

Už byla noc, stromy vrhaly děsivé pokroucené stíny a někde v dálce jsem uslyšela zavýt vlka a zahoukat sovu. Otřásla jsem se zimou, měla jsem na obě jen moje tenké spací kimono, protože jsem utekla ráno. Dlaně jsem si začala třít o sebe, abych se trochu zahřála. Jelikož mi ale byla zima na celé tělo, hlavně na nohy, protože jsem neměla žádné boty, bylo mi to k ničemu. Fňukla jsem a sedla si k jednomu velkému stromu. Byla mi zima, měla jsem hlad, a strašně jsem se bála. Před očima jsem měla pořád ten hrůzostrašný výjev dnešního rána. Zavřela jsem oči a přála si probudit se zase doma, na svém futonu vedle Schio. Ráno bych pomohla matce s praním a už nikdy bych ji nezlobila.

,,Malé ptáčátko vypadlo z hnízda..."
Zamžourala jsem a otevřela oči. Usnula jsem, Byla černočerná tma, ale přesto jsem před sebou rozeznala čtyři velké mužské obrysy. Nelíbilo se mi, jak se na mě ten jeden usmíval. Polkla jsem a ustrašeně skrčila víc ke kmeni. ,,Přece se nebudeš bát." zašeptal on a dřepl si ke mně. Ovanul mě svým smradlavým dechem, páchnoucím po saké. ,,Řekni, co dělá tak malá a pěkná holčička sama v noci v temném lese?" zeptal se rádoby starostlivým hlasem.

,,Já.. z-ztratila jsem se.." pípla jsem potichu a nepřála si nic jiného, než aby už odešli a nechali mě být. Nelíbili se mi, neměla jsem z nich dobrý pocit. ,,Tak to jsi v dobrých rukách, květinko." usmál se. ,,My totiž jdeme zrovna do města. Vezmeme tě s sebou." řekl a podal mi ruku. Ti ostatní se po sobě podívali a jeden z nich se trošku zamračil. ,,Orochimaru-sama." napomenul ho potichu. ,, Je to ještě malá holka... To přece-"
,,Ticho! Buď zticha, Kabuto." zasyčel na něj vztekle ten, co tak smrděl a chytil mi ruku, kterou jsem mu nechtěla podat.
,,Huh... Na tohle se teda dívat nebudu. Jdeme napřed. Pak nás dojdete." zamručel naštvaně muž jménem Kabuto a rozešel se. Druzí dva, kteří pořád mlčeli, ho následovali. ,,Tak jsem tu zůstali sami dva květinko..." pořád se usmíval, ale moji ruku nepustil. Stiskl ji ještě víc a smýkl se mnou tak prudce, že jsem přepadla k němu do náruče.

,,Pusťte mě!" zakřičela jsem, když mě jeho ruce objaly a sevřely tak ve své pasti. ,,To zrovna..." zašeptal opilecky a pohladil mě po tváři. Přejel mi prstem po rtech a já ho vší silou kousla. Cítila jsem, jak se mi zuby zaryly do masa na jeho hnusném ukazováčku a prodírají se skrz svaly až ke kosti. Zařval bolestí a pustil mě. Teď jsem ale zase já nechtěla pustit jeho. Držela jsem jeho prst skousnutý mezi svými čelistmi, tak silně jak jsem dokázala. Začal mě mlátit do obličeje a do břicha, ale já jsem svůj stisk nepovolila. Naopak, čím silnější a pravidelnější byly jeho údery, tím pevněji jsem ho svírala.

Pomalu jsem přestávala vnímat svět, protože mě zasypával ránou za ránou a u toho soptil vzteky. Cítila jsem, jak mi jeho nechutná krev stéká do krku a já jsem nucena ji polykat, abych se neudusila, nebo nepustila. Bála jsem se, že budu zvracet. Ozvalo se křupnutí a já se začala dávit. Prst povolil, ukousla jsem mu ho. S hnusem jsem ho vyplivla a snažila se co nejrychleji zvednout ze země. On se svíjel na zemi a držel si pahýl, který mu na ruce zůstal. Mezi stromy se zasvítil měsíc a já uviděla jeho obličej, který si budu do smrti pamatovat.
Pak jsem omdlela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 megumi-sakamaki megumi-sakamaki | E-mail | Web | 9. června 2018 v 19:57 | Reagovat

To je smutné, ale i krásné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama