Watashi hadare? 2

5. června 2018 v 20:00 | Sasukey |  Watashi hadare
S trhnutím jsem se probudila. Ležela jsem v neznámém pokoji, v neznámém domě, bylo mi teplo a příjemně a odněkud vycházela nádherná vůně rýže. Stěny byly obložené dřevem a v krbu vedle mě vesele praskal oheň.
Oknem jsem viděla ven, sněžilo... Chtěla jsem se štípnout, jestli se mi to zase jenom nezdá, ale zjistila jsem, že nemůžu pohnout rukou. Pokusila jsem se vstát, ale i to mi šlo to hrozně těžce. Celé tělo mě nesnesitelně bolelo a na levé oko jsem skoro vůbec neviděla. V ústech jsem měla nepříjemnou pachuť krve. Asi ještě ze včerejška.
Vzpomněla jsem si, co se vlastně všechno událo a horní ret se mi začala sám od sebe třást. Schio, maminka, sestry.


,,Já chci domů..." špitla jsem potichu a spustila opravdový pláč. ,,Ubrečené, malé děti nesnáším." pronesl někdo chladným hlasem ode dveří. Rychle jsem se ohlédla, ale vzápětí sykla bolestí. Stál tam postarší muž s vážnou tváří. Vlasy měl černé jako uhel, v některých místech už řídce prošedivělé. Oči černé a přísné, ale ne zlé. Oblečen byl prostě, ale čistě do tmavě modrého kimona. V ruce držel podnos s kouřící miskou rýže, dva šálky a konvici s čajem. ,,Promiňte.." zašeptala jsem bázlivě a otřela si slzy.

,,Hmm." zamračil se a došel k mé matraci a položil to přede mě. ,,Jez." řekl a ukázal na rýži.
,,Děkuju." pronesla jsem omámeně. Ta vůně mi úplně omráčila smysly! Rychle jsem popadla hůlky a dala se do jídla. Nic lepšího jsem nikdy nejedla! Hltala jsem ji tak rychle, že jsem se zakuckala a málem ji vysypala. On mě u toho pozoroval. ,,Máš žízeň?" zeptal se jenom, když jsem dojedla. Překvapeně jsem zamrkala.
,,Kdo jste?" opáčila jsem místo odpovědi.
,,Uchiha Madara."

Nalil horkou vonící tekutinu z konvičky a znovu se na mě podíval. ,,A kdo jsi ty, malé, ubrečené dítě ?"
,,Jmenuju se Sakura, a nejsem vůbec ubrečená!" vysoukala jsem ze sebe.
,,Ale! Takže jsi dívka! Nevypadáš na to.." zatvářil se naoko překvapeně a usrkl si z šálku. Ignorovala jsem jeho očividně rýpavou poznámku. Mám růžové vlasy, takže už jenom to je dost vypovídající o mém pohlaví.
,,Ano, jsem. Co tu dělám?"
,,Přinesl jsem tě sem." odpověděl prostě a znovu se napil. ,,Kousla si Orochimara.." zamumlal potichu a pořád ze mě nespouštěl oči.
,,Vy ho znáte?"
,,Jsem staří známí.." pronesl zachmuřeně. ,,Vždycky to byl tak trochu úchyl. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by se snížil až k tomuhle… " říkal si pro sebe, jakoby úplně zapomněl, že tam jsem taky.

,,Co se stalo, prosím vás, řeknete mi to? " zaprosila jsem ho. Madara zase obrátil svůj pohled na mě. ,,Včera mě sem přišli navštívit staří známí, aby mi sdělili, že válka skutečně začala. Pronesli jsme si pár přípitků a oni zase odešli. Nevěřil jsem jim, tak jsem je radši sledoval. Opravdu jsem nestál o žádný záhadný lesní požár. Když si omdlela, odnesl jsem tě sem, protože by tě Orochimaru určitě zabil."
,,Děkuju." vděčně jsem se na něj usmála, ale jeho to nechalo chladným.
,,Moc se na mě neškleb, hned jak ti bude líp, odsud vypadneš." zavrčel a já se zarazila.
,,Ale já nemám kam jít! Utekla jsem z domu, protože tam vpadli nějací vojáci a zabili moji matku a sestry! " jakmile jsem tu větu dořekla, znovu jsem propukla v pláč.

,,N-nemám kam jinam bych šla! B-bála jsem se, že mě taky zavraždí, t-tak jsem rychle utekla do lesa, a-ale tam jsem zabloudila.. a-a.." Přerušil mě netrpělivým máchnutím své ruky.
,,To je sice opravdu moc smutné, ale tak to prostě v životě ve válce chodí. Tady nemůžeš zůstat. Nezajímáš mě, zachránil jsem tě jen tak z afektu. Ukážu ti cestu ven z lesa a ty dojdeš do města. Tam si už dělej, co chceš." Dopil si v klidu svůj čaj a nalil si další.
,,Mimochodem, strašně páchneš, připravím ti lázeň a ty se vykoupeš. Pokud tady máš pár dní zůstat, nemůžu tě nechat smrdět jako shnilé odpadky!"
Zamračila jsem se na něj a on po mě hodil vražedný pohled. ,,A neškleb se tak pořád. Drzé ksichty jsou to, co nejvíc nesnáším... hned po ubrečených malých holkách."

Venku padal sníh a já už nebrečela. Nešlo to. Seděla jsem u okna a přemýšlela. Madara mi později sdělil, že je naše země ve válce. Vůbec jsem nechápala, proč mi to nikdo neřekl? Ve vesnici to přece museli vědět, nebo ne? A proč ta válka vůbec vypukla? To se mi snažil Madara taky vysvětlit, ale bylo to na mě všechno moc složité, takže toho za chvíli nechal. Mluvil o následníkovi císařského trůnu, nebo co a o nějakém spiknutí... Teď mi momentálně vrtalo hlavou, co budu dělat, až mě Madara‑sama vyhodí.

Nachystal mi horkou vodu, čisté oblečení a taky nějaké bylinky, kterými se mám ošetřit... jako kdybych věděla jak!
Pak mě zavedl do koupelny. Na to, jak mi od začátku dával najevo, že je mu moje přítomnost nepříjemná, to bylo docela pozorné gesto. Nikdy jsem nic podobného neviděla! Byla to samostatná místnost, vydlážděná břidlicí a v podlaze byla zapuštěná kamenná díra, ve které skoro vřela horká voda. Kamna, kterými byla tato celá místnost vyhřívaná, stála u vchodu.
Doma jsme lázeň na koupání neměli, v létě jsem se myla v potoce a v zimě skoro vůbec. Takže pochopte prosím můj údiv nad kamennou opravdovou koupelnou. Pořádně jsem si vydrhla tělo a hlavu. Bylo to poprvé, co jsem se koupala v tak prostorné místnosti v horké vodě, tudíž jsem si dala na čas.

Vylezla jsem a oblékla si čisté kimono, které mi nachystal. Mělo tmavě modrou barvu, stejně jako to jeho a na zádech byl vyšitý nějaký obrázek. Nejspíš to byl rodový znak jeho klanu. K tomu byly ještě černé kalhoty. Trošku to na mě plandalo, ale bylo to stokrát pohodlnější, teplejší a jemnější než moje staré oblečení. Nevěděla jsem, co s ním mám dělat, tak jsem ho vzala do náruče a vyšla z koupelny. Před dveřmi čekal Madara a pořád se mračil.

,,Trvalo ti to."
,,Omlouvám se, nevěděla jsem, že někam spěchám."
,,Nebuď drzá ubrečená Sakuro." zamračila jsem se stejně jako on.
,,Proč mi říkáte ubrečená Sakuro?"
,,Nepředstavila ses mi úplně, neznám tvoje druhé jméno."
,,Nemám druhé jméno." zakroutila jsem hlavou. ,,Co mám dělat s mým starým oblečením?"
,,Spal ho." vyzval mě.
,,V krbu?"
,,Kde jinde, hlupačko!" vyjel na mě a strčil do pokoje, kde jsem před tím spala. Ten je teda vážně příjemný. Hodila jsem svoje staré kimono do ohně a sledovala, jak ho oranžové svíjející se jazyky olizují a ovíjejí. To kimono bylo ještě po Hatsumo, pak ho nosila Schio, Maiko a já.
Teď se pálilo v krbu, moje rodina byla mrtvá a já neměla ponětí, co se mnou bude.

,,Co je to za znak na vašem a tomhle kimonu?" přerušila jsem své vzpomínky a dotkla se svých zad. ,,Je to znak vaší rodiny?"
,,Ano." přikývl na souhlas. ,,Znak Uchiha klanu."
,,Co je to za klan?"
,,Jeden z nejmocnějších v téhle zemi."
,,Vážně?" zeptala jsem se se pochybovačně. Změřil si mě povýšeným pohledem. ,,Proč žijete sám v lese, když je váš klan tak mocný?"
,,Protože chci." odsekl mi a přiložil do krbu poleno.
,,A není vám tu smutno?" zeptala jsem se tiše. Nejspíš jsem narazila na citlivý bod, protože sebou trhla a chvilku nic neříkal.
,,Nikdy nebylo."
Chvilku potom bylo ticho, já se nervózně ošívala a on upřeně sledoval plameny v krbu. ,,Jak vám mám říkat?" zaptala jsem se opatrně.
,,Odteď mě budeš oslovovat Madara-sama, uplakaná Sakuro"

***
Maduru Uchiha je strašně těžké pochopit. Na celém světě bych určitě marně hledala podivnějšího starého pána. Jsem tu u něj už měsíc a mám za úkol ho každý den budit před svítáním.
Je strašně mrzutý a přísný, ale nechal mě tu bydlet. Nebavíme se o tom spolu. Já na to nechci navazovat rozhovory, protože se bojím, aby mi třeba neřekl, že jsem drzá a ať se seberu a vypadnu. Tohle je totiž přesně v jeho stylu. Já ale vím, že není úplně tak drsný, jak se na první pohled může zdát. Sice se na mě rád utrhuje a pořád mě sekýruje za moje nedostatky, kterých, jak jsem od něj zjistila, mám na svůj věk až příliš moc a někdo by je ze mě měl vymlátit, ale ještě se nestalo, že bych večer nedostala teplou rýži nebo koupel. Taky se postaral o moje zranění, ke kterým jsem přišla v potyčce s Orochimarem. Každý den mi dával speciální bylinky a mastičky, až jsem se úplně uzdravila.

Začíná zima a já tak nějak začínám tušit, že tu zůstanu aspoň do jejího konce. Jak už jsem řekla, nebavíme se o tom, ale Madara-sama mi začíná pomalu něco naznačovat. Třeba kimona. Nejdřív mi dal jen to nejobyčejnější a ještě trval na tom, že mu ho musím vrátit, až budu odcházet. Ale za pár dní mi přinesl další tři se zabručením, že mu je tu někdo nechal a nechce je, tak ať si je vezmu nebo je spálím. Samozřejmě, že jsem si je nechala.

Nebo můj pokoj. První dny jsem spala v místnosti, kam mě přinesl, ale pak mi sdělil, že ho musím opustit, protože je to příjímací pokoj pro hosty. Lekla jsem se, že mi naznačuje, abych odešla, ale on mě pak zavedl do zadní části domu a ukázal menší, ale útulnější prostor s pohodlnějšími tatami a futonem. Tam jsme poprvé vedli náš otevřenější rozhovor, ze kterého jsem pochopila, že tady můžu zůstat.

,,Tohle je můj pokoj?" zeptala jsem se vesele.
,,Cože? Ne, samozřejmě že není! Je můj, patří k mému domu, ale půjčuji ti ho"
,, Na jak dlouho?" znovu jsem se zeptala a začala zkoumat vyšívaný obraz na stěně, byl na něm nějaký jestřáb a tygr.
,,Do doby, než mě unaví to tvoje věčné kecání a hloupé otázky! Prostě ti říkám, že odteď spíš tady!"
,,Děkuju." hlesla jsem
,,Hm." otočil se a chtěl odejít, ale položila jsem mu další otázky
,,Máte rodinu? Manželku, bratry, děti…"
,,Ano." zavrčel a otočil se zpět ke mně.
,,A kde jsou?"
,,Kdo?"
,,Ta rodina?"
,,Nejspíš u sebe doma, ne?!" vyprskl a zakoulel očima. Nesnáším, když to dělá.
,,A proč nejste s ní?"
"Protože nechci, proto!"
,,A-"
,,A proč, a proč, a proč! Už mám těch tvých otravných otázek po krk. Zítra začínáš s tréninkem, musím to z tebe dostat. Nesnesl bych tady v domě tak příšerně otravné a užvaněné dítě! A jestli mi ještě jednou položíš otázku, která začíná na "proč", přísahám, že tě vyhodím!" zařval a prudce za sebou zasunul dveře. Asi jsem to přehnala, pomyslela jsem si a sedla si na zem svého nového pokoje.

Madara mě vzbudil před svítáním a přikázal mi, ať jdu s ním. Rozespale jsem se postavila a zmateně si promnula oči. ,,Obleč si na sebe něco." zasyčel pobouřeně a důstojně se otočil ke stěně. Nechápu, co mu vadilo. Nebyla jsem nahá. Měla jsem na sobě jedno větší kimono, které mi sice končilo u kolen, ale rozhodně to nevypadalo nijak necudně. A navíc jsem byla přece dítě! Natáhla jsem si rychle černé kalhoty a kimono si pořádně utáhla obi, tak aby mi neplandalo.
Madara mi pokynul a rozešli jsme se.

Vedl mě přes celý dům až do zahrady. Všechno bylo pokryté lehkým popraškem sněhu a mlhy. Bílé vločky se líně snášeli z nebe a kolem nás foukal chladný vítr. Šli jsme k nějaké menší budově vzadu. Madara odunul dveře a vešli jsme.
Byla to jediná velká místnost obložená dřevem a na podlaze byly rozložené pevné a tvrdé tatami. Na stěnách byly pověšené jakési zvláštní lesklé předměty, které jsem nikdy neviděla.

,,Co je to?" podivila jsem se
,,Zbraně. Kunaie, shurikeny a jiné, které tě pak taky naučím." odpověděl a sundal jeden dlouhý nůž. ,,Tohle je katana. Meč, který používají jen zkušení válečníci."
,,Vy s ním umíte bojovat?" zaptala jsem se obdivně a ustoupila stranou před čepelí ostrou jako břitva.
,,Ano, umím."
,,Co ještě umíte Madaro-sensei?"
,,Hodně věcí." zamyšleně přejel rukou po ploché straně katany. Podíval se na mě.
,,Naučíte mě něco?"
,,Samozřejmě, proto jsem tě sem přivedl." rozhlédl se kolem a já ho napodobila. ,,Tohle je dojo. Tady budeš odteď trénovat."
,,Proč?"
,,Protože se nudím... A ty to potřebuješ."
,,Ve vesnici jsem byla nejsilnější z dětí." namítla jsem
,,Ale proti Orochimarovi to asi moc nepomohlo, co?" odfrkl si posměšně Madara a vrátil meč na stěnu.
,,Udělej si 50 kliků a 50 sedů-lehů. Tím se trochu zahřeješ. Pak začne opravdový trénink."

Do postele jsem se ten den dostalo hodně pozdě. Madara-sama řekl, že mám mizernou fyzičku a místo svalů samé sádlo a špeky. Moc se mi to nezdálo, protože jsem hubená, až mi jsou vidět kosti, ale to jsem si nechala pro sebe. Po celém těle jsem měla otlačeniny a modřiny od úderů a kopů, které jsem celý den dělala. Byla to dřina a nuda. Ale kdykoli jsem si vzpomněla na samuraie na koních a Orochimara, přemohla mě strašlivá nenávist a vztek. Madara-sama měl pravdu, potřebovala jsem to ze sebe vybít..

***

,,Zakladní postoj je tento."
,,Takhle?"
,,Ne! Úplně špatně, pravá noha mírně pokrčená v kolenech a plnou váhou musíš být na zadní! Když tě budu chtít udeřit, lehce uhneš!"
,,Takhle? Dělám to správně?"
,,Skoro."
,,Auu!"
,,Zase špatně! Měla jsi to vykrýt pravačkou a udělat půlobrat vlevo! Jak bys mě asi chtěla z téhle pitomé pozice zabít?"
,,Dobře... Zkusíme to znovu?"
,,Ano! Konečně jsi to pochopila. Teď úder do hrudníku."
,,Uh.."
,,Kdybych byl skutečný protivník, už bys byla mrtvá."
,,Ale já se snažím!"
,,Nežvaň a útoč!"
,,Ale jak se mám bránit, když-Au!"
,,Nejlepší obrana je útok."

Udělala jsem druhý půlobrat vzad a parádu směrem k jeho ramenům. Vykryl to a shodil mě na zem. Vykopla jsem, ale dřív, než jsem ho mohla udeřit, přehodil mě přes rameno. Hbitě jsem se zvedla a znovu zaútočila. Pořád jsem si v hlavě opakovala nacvičené pohyby, které jsem se musela naučit nazpaměť a snažila se aspoň jednou svého senseie zasáhnout. Marně. Vždy to buď vykryl a ustupoval, nebo se mi vysmál a vrátil mi výpad stokrát silněji.

Na konci tréninku jsem vůbec necítila tělo. Do své ložnice jsem se dostala až pozdě v noci, protože jsem ještě před tím musela umýt všechny podlahy, vyčistit nádobí a hrnce, vyprat všechna kimona a ložní prádlo a pověsit ho. Madara si mezitím v klidu popíjel saké a něco si psal na svitky. Dřela jsem u něj mnohem víc než doma. Tam dělala všechno matka nebo starší sestry. Madaru to ale zjevně vůbec nezajímalo. Hned, jak jsem se u něj trochu zabydlela, zaúkoloval mě snad všemi domácími pracemi, které jsem denně musela vykonávat. Ale na druhou stranu jsem mu byla vděčná. Tím, jak moc mě dusil v dojo a v domácnosti, jsem skoro nemyslela na rodinu a její vyvraždění. Usínala jsem tak vyčerpaná a unavená, že jsem si na ně kolik dní v kuse ani nevzpomněla.

Přicházelo jaro. Zůstala jsem tady u něj celou zimu. Učil mě na sněhu, ve vánici, i když mrzlo a já vlastně ani nevím proč. Proč si se mnou zbytečně přidělával starosti?
Ta bílá peřina venku ukryla mé obavy z budoucnosti, ale teď, když na stromech vykukovaly první zelené výhonky a sníh pomalu roztával, nebyla jsem si úplně jistá, co se mnou Madara zamýšlí dál. Opravdu mě pošle do města, jak říkal na začátku? Nebo si mě nakonec přece jenom oblíbil natolik, že mě tu nechá bydlet? Nevěděla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama