Watashi hadare? 4

12. června 2018 v 16:05 | Sasukey |  Watashi hadare
,,Aah..." zamumlala jsem v polospánku a odstrčila od sebe neviditelného nepřítele. Uhodila jsem do tváře Madaru-sama.
,,Přestaň sebou kroutit!" okřikl mě, ale zněl spíš nervózně než rozzlobeně. Opět jsem zasténala a začala se vší silou škrábat. Drhla jsem svoji kůži, až jsem na svých rukách cítila krev a kousky odlupující se pokožky. Madara mi vlepil pohlavek, ale ten byl nic v porovnání s tím, co teď celé moje tělo zažívalo. ,,Řekl jsem, abys s tím přestala! Jak ti mám pomoct, když sebou pořád házíš?"


Ležela jsem ve svém pokoji. To jsem byla ještě schopná vnímat. Vedle mé hlavy leželo několik velkých nádob s vodou a pár menších misek s nějakými mastmi a bylinkami, kterými mi Madara potíral tělo. Ležela jsem před ním nahá, ale bylo mi tak strašně, že jsem se ani nedokázala červenat.
Měla jsem zavřené oči a snažila se zadržovat slzy aspoň před ním. Neměl rád pláč. ,,Je to hotovo." přikryl mě a uklidil kolem sebe nádobí. ,,Zůstaň ležet v téhle poloze a nehýbej se." rozkázal mi a odešel. V uších mi hučel vodopád a moje oči viděly samé hvězdičky. Nejradši bych se stáhla do klubíčka a té bolesti se poddala, ale Madara mi řekl, abych se nehýbala. Tak jsem se nehýbala.

Ani nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale probudila jsem se a přišla k vědomí, když už oknem procházely sluneční paprsky a osvětlovaly pokoj. Otočila jsem hlavou doprava a pak doleva. Přejela jsem si rukou po břichu a stehnech, ale nic jsem necítila. Žádnou bolest. Žádné pálení. Usmála jsem se a vyklouzla z deky, kterou jsem přes sebe měla přehozenou. Asi jsem vstala moc svižně, protože jsem se vzápětí zapotácela a musela si zase rychle sednout.

Promnula jsem si spánky a rozhlédla se kolem. Podél stěn byly rozmístěny nádoby, misky a nějaké pytlíčky, u mojí postele stála prapodivná soška a u dveří hořely vonné svíčky a tyčinky, které celý prostor halily do šedého oblaku kouře a zvláštní vůně. Rozkašlala jsem se, vytáhla si čisté kimono a vešla do lázně. Byla jsem celá upatlaná a mastná. Neobtěžovala jsem se ani s ohříváním vody a rychle jsem se umyla ve studené. Moc to nešlo, ale tu nejhorší špínu jsem ze sebe dostala. Oblékla jsem se a vyšla ven do chodby. Ticho. ,,Madaro-sensei?" zavolala jsem slabě, ale žádná odpověď mi nepřišla. Nakoukla jsem postupně do všech místností včetně sklepa a doja, ale nikde jsem ho nenašla.

Šla jsem se pro jistotu podívat i do pokoje pro hosty a podivila jsem se. Někdo tam byl. A spal. Podle obrysu těla se dalo snadno poznat, že to byl muž většího vzrůstu. Stála jsem zaraženě dveří a bezradně přemýšlela, co mám dělat. Madara-sama tady nikde nebyl, já jsem se teď probrala a někdo cizí spal u nás v domě. Za celou tu dobu, co jsem tady, jsme neměli nikdy žádného hosta. Polkla jsem a opatrně zasunula dveře. Sensei vždycky říkal, že jako hostitelka a žena v domě se musím chovat slušně a uctivě ke všem návštěvníkům a zvlášť k mužům. Rozešla jsem se tedy ke kuchyni, abych připravila snídani. Stejně ji vždycky dělám já, takže se v podstatě nic nezmění. Jenom přidám jednu porci navíc a vytáhnu sváteční servis.

Uvařila jsem rýži, podusila zeleninu, na malé kousky jsem rozkrájela nasolená střeva úhoře, přidala oblohu z mořských plodů, které jsme s Madarou šetřili na svátky jarní rovnodennosti a nakonec jsem udělala jako obyčejně zelený čaj. Všechno jsem to urovnala na stůl do místnosti, ve které jsme jedli. Rychle jsem urovnala polštáře a rozhlédla se, jestli je všechno čisté a upravené.

Po špičkách jsem došla k pokoji pro hosty a chvíli čekala, jestli neuslyším šustění oblečení nebo jiný zvuk prozrazující, že je muž vzhůru. Nic. Povzdychla jsem si a přešla ke mě do pokoje. Sfoukla jsem všechny svíčky, tyčinky a dala se do uklízení. Prázdné nádoby, ve kterých nic nebylo, jsem umyla a uklidila a ty obsahující mastičky a bylinky jsem postavila do vnitřní poličky na chodbě.

,,Tak už ses probrala?" Lekla jsem se a jednu misku jsem upustila. Madara-sama se zamračil a podíval směrem ke dveřím pokoje, ve kterých spal ten muž. ,,Byl jsem v lese. Nachystej snída-"
,,Už jsem ji nachystala!" přerušila jsem ho a hned si zacpala pusu. Vždycky zapomenu, že Madarovi nesmím skákat do řeči. On ale kupodivu vůbec nic neudělal, jen přikývl a pokračoval.
,,Dobře. Tak se běž umýt, strašně páchneš po těch všech mastičkách, a pak přijď." Přikývla jsem uraženě. Nemělo smysl mu říkat, že už jsem koupel absolvovala. ,,Mimochodem, jmenuje se Jiraiya. Je to můj dlouholetý přítel, tak se k němu chovej slušně. Žádné skákání do řeči, žádné hlasité mluvení a žádné hloupé otázky." Opět jsem přikývla a šla se teda znovu umýt.

Když jsem přišla do jídelny, už byli oba dva usazení a jedli. Pohlédla jsem na Jiraiyu a rozhořčeně jsem se zajíkla. Seděl s roztaženýma nohama podél stolu, neměl kimono, ale jen nějaké roztržené a špinavé kalhoty, vlasy neměl upravené a vůbec, celý jeho zjev vypovídal o nepříliš velké péči o tělo. Madara mi pokynul, ať si sednu. Jiraiya se na mě zvědavě podíval, a pak se poškrábal na zadku! Přešla jsem to a dělala, že jsem si ničeho nevšimla. Taková drzost. Nalila jsem do všech misek čaj a nabrala si trochu rýže.

,,Ležela jsi dva dny." oznámil mi Madara znenadání
,,V-vážně?" zaskočilo mi sousto. To jsem spala tak dlouho? ,,A co mi-."
,,Kde jsi vzala ten oměj?" přerušil mě a upřeně se na mě zadíval.
,,Jaký oměj?"
,,Ten, kterým ses otrávila a málem zabila." Ticho. Vždyť já jsem žádný oměj nikdy neviděla?
,,Cože? Já jsem pře... Ach ne.. T o ne, já myslela, že je to levandule!" nešťastně jsem přivřela oči a plácla se rukou do čela
,,Levandule to tedy rozhodně nebyla. Našel jsem pár květů na tvém kimonu a v lázni. Co tě to napadlo? Sbírat rostliny, které neznáš! Copak jsem tě za ty roky nic nenaučil?" rozčílil se a zuřivě si nabíral jednu rybu za druhou.
,,Já... se strašně omlouvám. Nechtěla jsem vám přidělávat starosti Madaro-sama. Já jsem ten oměj nenasbírala." zamumlala jsem.

,,Cože? Tak kde jsi ho vzala?"
,,Dala mi ho paní Mo. Ta, u které kupuju léky."
,,Ona ti ten oměj dala? A ty sis ho od ní vzala?" zašeptal výhružně a Jiraiya nespokojeně mlaskl.
,,A... Já vím, že jsem si ho od ní neměla brát-"
,,Zbláznila ses?!" zařval a smetl všechno jídlo i nádobí ze stolu. Pak se najednou uklidnil, zhluboka nadechl a pokračoval tišším, zato přísnějším tónem: ,,Běž si okamžitě sbalit věci do svého cestovního vaku."

,,Prosím vás, slibuji, že už to nikdy neudělám!" vyděsila jsem se. Nemůže mě přece vyhodit? Vždyť jsem neudělala nic tak strašného. Nevydržela jsem to a popotáhla. Hlavně ne slzy, hlavně ne slzy...
,,Neslyšela jsi? A nebreč, víš, že to nesnáším!"
Rozběhla jsem se rychle do svého pokoje a dala se do pláče. Teď už opravdového. Bylo mi jedno, že mě jde skrz papírové stěny z tenkého dřeva slyšet. Byla jsem u něj tak dlouho... To mi přece nemůže udělat.

,,Proč sis ještě nezačala balit?" vyštěkl na mě a odšoupl dveře. Měl v ruce několik vaků a tvářil se rozčileně a nervózně. ,,Dělej, pospícháme. Sbal si jen to, co uneseš." dořekl a svižným krokem se odebral do svého pokoje. Slyšela jsem, jak se domlouvá s Jirajiyou o tom, co by bylo dobré si vzít. Rázem mi všechny slzy uschly. On jde se mnou? Nepřemýšlela jsem nad tím a rychle jsem si do vaku naskládala oblečení, byliny a jedy, co jsem měla u sebe, a pak vběhla do kuchyně a nacpala tam ještě několik rýžových placek a uzené maso. ,,Už jsi hotová?" Vylekaně jsem se otočila. Stál za mnou Jirayia. Byl už konečně upravený a nevypadal zas tak špatně. Kývla jsem na souhlas. ,,Tak pojď. Madara šel ještě do doja pro nějaké zbraně." hodila jsem si svoje zavazadlo na záda a potichu si postěžovala jak je těžké. Jiraiya měl na zádech taky jeden, ale nevšimla jsem si, co v něm nesl.

,,Co se děje Jiraiyo-sama?"
,,Co se děje?" překvapeně se na mě podíval. ,,Odcházíte. Ty a Madara. Já vám budu dělat po cestě společníka." uchetnul se. Teď jsem byla ještě zmatenější. Vešli jsme do doja. Chtěla jsem se vyzout, ale zadrželo mě Madarovo netrpělivé mávnutí ruky.
,,Pojď sem." řekl a já přistoupila. V ruce měl katanu. Polkla jsem a snažila se nedívat na to světle zakalené ostří. Neměla jsem katany ráda. Kunaie a shurikeny ano, s těmi se mi bojovalo dobře. Ale tyhle dlouhé meče ne.
,,Gratuluju. Právě ses stala geninem, tady je tvá nová zbraň." vrazil mi ho do ruky a pokračoval v přehrabování, třídění a balení ostatních zbraní. On mi ji dal? ,,Eh. Madaro-sensei? Co s ní mám dělat?"

Jiraya se rozeřval smíchy a plácl sebou na zem. ,,Co asi? Nech si to u sebe. Až nás někdo napadne, budeš se mít jak bránit." ušklíbl se a hodil po mě nějaký pás s přezkou a pouzdrem. ,,Dej si tu katanu do toho a přivaž na záda. Líp se to nosí." udělala jsem to a hned jsem si připadala jistější. Ale proč mi ji dal?
,,Máš ještě nějaké místo?" přerušil mě z úvah můj mistr. ,,Jestli jo, tak si dovnitř přidej ještě nějaké kunaie a shurikeny. A taky si je připni na nohy, jak jsem tě to učil." Přikývla jsem.

*

Odcházeli jsme. Nadobro.
,,Přestaň se pořád ohlížet a dívej se radši pod nohy." napomenul mě Madara a popohnal mě k rychlejšímu tempu. Odcházíme, protože to tady pro nás už není bezpečné. Někdo nás chce zabít. Teda, vlastně spíš Madaru... Aspoň si to myslí Jiraiya a on mu věří. Oba dva jsou přesvědčeni, že mi paní Mo dala jedovatý oměj místo levandule schválně, abych ho dala Madarovi. Nejspíš jí někdo podplatil a teď už je asi mrtvá. Chtěla jsem vědět, proč někdo chce Madaru otrávit, ale odpovědi se mi žádné nedostalo. Jen mlčení.

,,Kam teda jdeme?" opatrně jsem se zeptala a snažila se pořád nedívat dozadu na dům, který byl mým druhým domovem.
,,Do jedné horské vesničky." odpověl mi Jiraiya
,,Co tam?"
,,Bude z tebe ženský ninja, kunoichy." Zakopla jsem a málem překvapením spadla.
,,Proč?"
,,Protože ti nic jiného nezbývá." přidal se Madara a zpomalil, abychom šli stejným krokem.
,,Co?" Nechápala jsem. Co se tu vlastně děje?
,,Je to malinká osada, kde trénují ninji." pokračoval, jakoby mou otázku neslyšel. ,,Bojovníky, kteří ale žijí vlastním životem a neřídí se hloupými kodexy a zákony, jako ostatní lidé a samurajové." pronesl pyšně a hrdě se napřímil.

,,Takže jsou to zločinci." hádala jsem.
,,Ne... Ne tak docela. Lidé si to o nich myslí, ale jenom proto, že se jich bojí. "
,,Bojí?"
,,Jsou to ti nejlepší bojovníce a zabijáci. Nechávají se najímat na nejrůznější mise a dostávají za to zaplaceno. Proti vycvičenému ninjovi by neměl žádný normální člověk šanci. Ale to už se všechno dozvíš na místě v Konoze."
,,Co když se nechci stát kunoichy?"
Zastavil se. ,,V tom případě sundej to oblečení, co máš na zádech, dej sem katanu a jdi, kam chceš."
,,Ne..To byla jen taková otázka." rychle jsem ho ubezpečila. ,,Proč by mě ale přijali? Nenarodila jsem se tam a nikoho tam neznám."
,,S mým a Jiraiyovým doporučením tě zajisté přijmou."
,,Vy tam někoho znáte?"
,,Samozřejmě. Narodil jsem se tam." Překvapením jsem ztratila řeč.

,,Takže, takže vy jste ninja?"
Divně se na mě podíval. ,,A na to jsi přišla až teď? Kde myslíš, že jsem se to všechno naučil?"
,,Aha." bylo to jediné, na co jsem se zmohla.
,,Vlastně počkej chvilku." zastavil se najednou. ,,Nemáš jméno."
,,No jo... To je pravda." zamyslela jsem se.
,,Tak si nějaké vymysli."
,,A to se může?"
,,Vždyť to nikdo nezjistí. Nemáš nikoho jiného kromě mě."

To bolelo. Zamračila jsem se. Ale on má pravdu. Nemám nikoho, takže to stejně nevadí. ,,A nemohla bych teda používat vaše rodové jméno Uchiha?"
,,Ne, to teda nemohla."odfkl si posměšně. ,,Nejsi rozený Uchiha, takže nemůžeš používat naše rodové jméno."
,,Dobře, chápu. Jak si mám teda říkat?" bezradně jsem rozhodila rukama a uhodila se do větve nejbližšího stromu. Jiraiya se zamyslel.
,,Je jaro... Tak co třeba Haruno?" navrhl
,,Jarní pole?" zeptala jsem se pochybovačně. Nevím, jestli si přeju, abych se jmenovala Jarní pole. Ale na druhou stranu... proč ne? Vždyť je jaro a všechno kvete a já mám stejně jméno po stromě. Tak proč bych k tomu nepřidala ještě jarní pole?
,,Tak dobře. Odteď jsem kunoichy Haruno Sakura."

Stoupali jsme pořád výš a výš do hor. Minuli jsme listnaté pásmo a teď kolem nás rostly jen samé borovice a nízké keříky. Neslyšeli jsme ani neviděli nikoho, ale Jiraiya s Madarou se přesto zdáli být nějak nervózní. Madara dokonce řekl, že půjde kousek za námi a zkontroluje okolí. Já jsem ale byla v klidu.
,,Takže tam budou děti v mém věku?" hlas mi nedočkavostí přeskakoval. V hlavě už jsem měla obrázek vesničky plné hrajících si dětí, lidí a živého ruchu. Zase bych žila mezi sousedy a ne schovaná v lese jako nějaký zločinec.
,,Spíš bych řekl dorostenci. Ale samozřejmě i nějaké děti." zabručel Jiraiya a proletěl očima nejbližší okolí. Už po několikáté.

,,Neměli bychom počkat na Madaru-sama? Odešel už před hezkou chvilkou." zeptala jsem se a sedla si na pařez. Vytáhla jsem jeden kunai z pásu, který jsem měla připevněný na noze a začala si sním házet.
,,Co to děláš?!" zasyčel na mě Jiraiya a vytrhl mi ho z ruky. ,,Schovej to a vstaň. Na Madaru nečekáme, jdeme dál bez něj." Nerozuměla jsem mu. Cože to říkal? ,,Ale Madara-sama šel přece prozkoumat okolí jestli-"
Zaúpěl, jako kdybych ho něčím praštila. ,,Tobě to vážně nedošlo?" Nechápavě jsem kroutila hlavou. Ne... To ne, to by přece neudělal..

,,Madara se skrýval z nějakých důvodů. Nemůže se teď prostě objevit ve vesnici a ukazovat se všem na očích po tom, co ti někdo podstrčil jed. "
Kunai jsem upustila na zem a rozběhla se směrem dolů ke stezce, co vedla zpátky do údolí. Nevěděla jsem, kam Madara šel, ale typovala bych si, že opačným směrem než my. Byla jsem tak rozčilená, že jsem nedávala pozor a celá se třásla. Zakopávala jsem o pařezy a větve, ale byla jsem rozhodnutá Madaru dohonit. Proč mi to neřekl? Proč mě tak podle opustil po všech těch letech? Proč se se mnou ani nerozloučil?

,,Kam si myslíš, že běžíš?!" Jiraia mě zadržel, když jsem chtěla přeskočit potok. Zvedl mě do výšky a pořádně se mnou zatřepal. Měl sílu. Kopla jsem ho do břicha a vrazila mu hřbetem dlaně do obličeje, hned mě pustil. Spadla jsem do potoka, ale znovu jsem se zvedla a začala utíkat. Kašlu na nějakou blbou vesnici! Chtěla jsem tam jít s Madarou.
,,Tak hele." řekl mi Jiraya, když mě podruhé dohonil a chytil. Tentokrát si ale dával pozor. ,,Madara chtěl, abys do té vesnice šla."
,,Ale já tam nechci, ne sama! Proč mi neřekl, že odejde? Já bych šla s ním!" zavyla jsem bolestivě a zakryla si obličej dlaněmi. Nevěděla jsem, jestli se mi chce lítostí nad ztrátou svého senseie brečet, nebo křičet nadávky a mlátit do kůry stromů. ,,Zajímavé. Ještě před chvílí jsi byla nadšením bez sebe. Nepřišlo mi, že bys tam nechtěla."

,,Vy to nechápete!" dupla jsem rozohněně. ,,Žila jsem s Madarou tolik let... Chystala jsem mu jídlo, prala, uklízela, poslouchala ho skoro vždycky na slovo. Kdyby mi řekl, ať skočím ze skály a ve vzduchu udělám salto, udělala bych to! On mi dvakrát zachránil život, nabídl mi střechu nad hlavou. Místo, kde jsem mohla jít beze strachu spát, trénoval mě, abych se uměla bránit a bojovat! A teď? Zmizí a já jsem mu ani nestihla poděkovat!"

Sklopila jsem hlavu a čekala, co mi na to Jiraiya řekne. ,,Je to ninja, Sakuro. Vycvičený ke špionáži a nenápadným útěkům. Ohrožoval tvoji bezpečnost, když byl s tebou. Už to, že si tě uvázal na krk, když jsi byla malé dítě, je od něho obrovské gesto. Nevím, jestli šlechetné nebo šílené. Každopádně nikdy se na žádném místě nezdržel déle než pár měsíců. Věř mi, znám ho už hdoně dlouho. A s tebou to vydržel několik let. Mrzí mě, že to takhle bereš, ale tenhle odchod je přesně v jeho stylu. Jednou to třeba pochopíš..."

,,Nepochopím." odsekla jsem zarputile.
,,Jestli nechceš jít se mnou, nutit tě nebudu. Ale měla by sis uvědomit, že se nikam jinam vrátit nemůžeš."
,,Proč měl tam, ale nemohl odvést Madara? Říkal přece, že se tam narodil."
,,Všechno má nějaký důvod, jak jsem ti řekl. On měl nejspíš taky nějaký, proč se ti s takovými věcmi nesvěřil. Nebudu ti to vysvětlovat, když to neudělal ani on."
Podal mi kunai, který jsem před tím upustila a pokynul mi, abych se za ním rozešla. Netušila jsem, jak mohl s takovou jistotou vědět, že za ním půjdu. Ale šla jsem.

*

,,Proč se tak tváříte?"
,,Cože? Jak se tvářím?"
,,Divně."
Zamračil se na mě. ,,Ty se tváříš taky divně. Jenže na rozdíl ode mě se tak tváříš pořád, abys věděla." uraženě odsekl a já vyprskla smíchy. Jiraiya se ušklíbl a podal mi kus rýžového chleba.

,,Dám ti několik rad, kterými se musíme vždy řídit: Ninja musí být vždy ve střehu, nikdy nikomu nevěř a buď ostražitý i v těch nejpřirozenějších situacích. Nikdy nevíš, kdy tě někdo může překvapit náhlým útokem." mrkl na mě. ,,Když tohle odrecituješ některému ze senseiů, a následně pak použiješ v praxi, zaručuju ti, že si tě oblíbí." podíval se na mě a dodal. ,,Ale nejdřív se musíš přestat tak blbě šklebit. Copak se neumíš jako holka normálně usmívat?"

,,Asi ne." podotkla jsem a zakousla se do chleba. Povzdechl si a najednou zbystřil. Zastavil se a opatrně mě plácl do ramene. Kývl směrem k jednomu vysokému stromu asi deset metrů od nás. Na nejvyšší větvi někdo seděl a nejspíš nás pozoroval. Ninja. Blesklo mi hlavou a vzrušením jsem se zachvěla. Nejspíš mu došlo, že o něm víme a taky ho pozorujeme, protože se hned vymrštil a hbitými skoky zmizel.

,,Páni..." zašeptala jsem ohromeně. Jiraia se rozesmál.
,,Jsme na místě, Sakuro."
,,Jak to víte?"
,,Takhle mizerný výkon v maskované špionáži může podat jen nějaké genin. A to znamená, že jsme kousek od vesnice." odmlčel se. ,,A navíc jsem tudy šel už tisíckrát, poznal bych cestu i poslepu.
Zarazila jsem se. Vždyť neslyším žádný křik, povyk ani hlasy? Jak můžeme být kousek od vesnice a přitom jí neslyšet ani nevidět? Jiraia nejspíš zachytil můj nechápavý výraz, a tak mi to vysvětlil.

,,Je to místo, kde se trénují ninjové. Vesnice ukrytá v listí. Tam asi moc hluku nebude, nemyslíš?"
,,Hmm..."
,,Ještě něco." Jiraiya zvážněl a obrátil se na mě. ,,Nikdy se radši nezmiňuj, že jsi Madaru viděla. A v žádném případě nikomu neříkej, že tě trénoval, když jsi s ním bydlela."
,,Ale proč?"
,,Šmarjá! S váma děckama je to příšerné. To je pořád samé proč a proč! Prostě proto! Madara totiž není nijak oblíbený. A zvlášť ne v téhle vesnici. I když se v ní narodil. Tečka, nehledej za tím nic jiného a už vůbec se na nic nikoho nevyptávej." Pochopila jsem to. Nikdy jsem neměla žádného mistra, nikdy mě nikdo netrénoval.

Jak jsme postupovali dál, tráva se zdála být udusanější a keře a stromy nahuštěnější víc na sebe. Jiraiya mě vedl po klikatých malinkých stezkách, kterých bych si sama vůbec nevšimla. Musela jsem si přiznat, že kdybych měla najít cestu zpátky, asi bych to nedokázala. Prodírali jsme se houštím, až jsme nakonec stanuli před kamennou opevněnou zdí. Polkla jsem. Dvakrát hvízdnul a chvilku počkal. Za okamžik se nad námi pohnul stín a někdo seskočil dolů. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem u krku přiložené dvě katany.

,,Heslo." zeptal se ho hlas nad námi. Zvedla bych hlavu, ale bála jsme se pohnout. Jiraiya se zatvářil otráveně.
,,K čemu? Stejně mě znáte."
,,Heslo, Jiraio-sama." zopakoval nesmlouvavě hlas.
,,Naše milovaná vesnice se nejmenuje Hidu."
Ninjové dali pryč katany z našich krků a radostně se začali zdravit.
,,Vítejte zpátky Jiraio-sensei, už jsme si začínali dělat starosti!"
,,Představte si, že Kurenai je znovu v tom!"
,,Ne! Chudák Asuma. Kolik už jich mají?"
,,Cha! To nikdo neví, pane, pobíhají pořád kolem domu a nejde je pořádně spočítat!"

Byla jsem v rozpacích. Nikdo si mě nevšímal a já si nebyla tak docela jistá, jestli vůbec postřehli, že tam stojím taky. ,,Chlapci, můžete zrušit poplach. Nikoho jsme po cestě nepotkali, ani živáčka." Jiraiya na ně kývl, a pak se podíval na mě.
,,A tady vedu jednoho potenciálního adepta. Sám jsem jí ukázal pár chmatů. Ale ona má od přírody talent, skoro všechno se naučila sama. Řekl bych, že je tak na úrovni genina."
,,Vážně? No, uvidíme co s tebou. Jak se jmenuješ?"
,,Haruno Sakura." Rozřehtali se. I Jiraia se musel, jak jsem si všimla, přemáhat. Co je na mém jménu směšného?
,,Jak roztomilé jméno pro roztomilou holčičku." Zamračila jsem se, ale to je ještě víc rozesmálo.
,,No tak už ji nechte, podívejte, jak je chudinka celá červená." řekl jeden a chtěl mě cvrnknout do nosu. Chytla jsem jeho ruku a stočila mu ji za zády.
,,Nesměj se mi a nejsem červená."
,,Ohó! Páni, tak ono nám to má postřehy jo?"
Chtěla jsem mu něco odseknout, ale Jiraia mě nesmlouvavým zavrtěním hlavy zadržel.

*

,,Tady budeš spávat." Ukázal mi obrovskou místnost, pokrytou tatami a srolovanými futony.
,,Je to tu velké." podivila jsem se
,,Ano. Tohle je místnost pro všechny dívky, ale zatím jsi tady jenom ty."
,,Jenom já? Žádná jiná holka?"
,,Ano, jenom ty. Takže na tvém místě bych chlapce moc nedráždil... hehe."
,,Cože? Jak to myslíte?"
,,Ale nijak, radši buď ráda, že to nechápeš..." zvláštně se na mě podíval a zavrtěl hlavou. "Jsi ještě takové malé škvrně..."

Odešel a nechal mě samotnou ve velké místnosti. Vybrala jsem si místo na spaní, tak abych viděla na dveře, ale nebyla u nich moc blízko. Položila jsem si svoje věci na zem a sedla si na futon. Byl to takový zvláštní pocit... být tady. V cizí osadě. V cizím domě. Mezi cizími lidmi. Opět ten pocit jako před lety, když jsem se objevila u Madary. Hned, jak se zrušil poplach a ukázalo se, že to přišel jen Jiraiya s doprovodem, všechno obživlo a teď už byl všude hluk a šum. Slyšela jsem to zevnitř.

Vysypala jsem si obsah svého vaku před sebe a začala si skládat oblečení. Moc jsem toho neměla. Všechny kunaie a shurikeny mi odebrali. Jedinou věc jsem si mohla nechat. Byla to moje katana, kterou mi u sebe schoval Jiraiya a kterou jsem stejně nechtěla. Nebojovala jsem s ní moc dobře a navíc mi byla velká. Není zhotovená na dívku mojí velikosti, ale na chlapa jako je Madara. Ale špatná zbraň, taky zbraň. Zasunula jsem ji zpátky do pochvy a přemýšlela, kam s ní. Muž jmenénem Iruka, který mě kontroloval, mi radil, abych si cenné věci schovávala.

Ale kam? Podívala jsem se i do stěn, jestli náhodou nemají zasunovací skříně, jako jsme měli s Madarou doma. Ale takový luxus tady nebyl. Zatím jsem si svou jedinou ochrannou zbraň ukryla pod tatami a futon, na kterém jsem zrovna seděla. Nepřišlo mi to jako dobrá skrýš, ale provizorně to postačí.

Z domu jsem si vzala všechna kimona bez znaku klanu Uchiha, dohromady jsem měla čtyři. A jedno sváteční světle modré se znakem. Neřekla jsem to po cestě Madarovi, protože by se zlobil a poručil mi, abych ho vyhodila, nebo znak vypárala. Ale já jsem si ho strašně chtěla nechat a nezničit ho. Vím, že ho stejně nebudu nosit, ale mám aspoň nějakou vzpomínku. Dostala jsem ho od něj jedno jaro jako dárek. Nevěděla jsem, kdy jsem se přesně narodila, takže jsme moje narozeniny slavili společně s jeho. Totiž první jarní den. Ale oblíbila jsem si je ještě kvůli něčemu jinému. Bylo to totiž moje jediné kimono dívčího střihu. Dlouhé, zavinovací a elegantní. Ostatní horní díly a kalhoty byly klučičí. Povzdechla jsem si a složila ho. Všechny věci jsem si narovnala a zvedla se.

Doufám, že nikomu nebude vadit, když se tady trochu porozhlédnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama