Watashi hadare? 6

14. června 2018 v 15:30 | Sasukey

Probudila jsem se za svítání, ještě než pro mě někdo přišel. Bolestně jsem zasténala, když jsem si sedala a oblékala se. Jak dnešek přežiju, to opravdu nevím. Zvlášť, jestli nás budou nějak zkoušet a trénovat. Představila jsem si, jak dělám v tomhle stavu přemety a bojuju a udělalo se mi zle. Ti čtyři mě včera rozhodně nešetřili. Všude jsem měla nově vybarvené tmavé modřiny a podlitiny. Levou rukou jsem skoro nemohla hýbat a oko bylo tak nateklé, že jsem téměř neviděla.



Se zatnutými zuby jsem se oblékla do toho samého, co jsem měla na sobě včera a uklidila si futon. Orochimaru v mých očích klesl ještě níž, než mohl klesnout chlap, co se pokusí znásilnit malou holku. To, že na mě poslal čtyři o dvě hlavy vyšší kluky, byla zbabělost. A od nich samých taky. Deidara se Sasorim teď mají nepřítele... Velkého nepřítele. Byla jsem rozzuřené doběla a už včera v noci jsem si v hlavě kreslila plán pomsty.

,,Už jsi vzhůru?" bez zaklepání tam vtrhl nějaký zamračený starší muž. Udělal dva kroky dozadu, když mě uviděl a přísně se zamračil.,,Takže jsi tady první den a už ses prala?"
,,Ano, sensei." povzdychla jsem si a poklonila se. Slušným vychováním jsem nemohla nic pokazit. K mému překvapení se rozzářil. ,,Tak to se podívejme!" rozesmál se. ,,Holka z ulice a první genin ve vesnici, co má ke mně hned úctu."

Usmála jsem se a v duchu děkovala Madarovi za jeho lekce na dešti. ,,Jestli jsi už oblečená, pojď za mnou. Čeká tě dlouhý den." vyšel ven a já ho následovala. ,,A taky pěkně nudný." dodal a rozhlédl se kolem sebe. Ze všech domů vycházeli rozespalí kluci s doprovodem. Někdy po dvou nebo po třech. ,,Dnes a zítra vstáváte brzo, protože vás budeme seznamovat s chodem ve vesnici a také vás rozřadíme podle kondice a úrovně v boji. Ale tobě evidentně budíček v pět hodin nevadí." prohlédl si mě zamyšleně.

,,Jsem na to zvyklá." vysvětlila jsem prostě.
,,Tebe doporučil sám Jiraya-sama. Prý jsi na tom skvěle a přiřadil by tě okamžitě k pokročilým geninům."

Nadmula jsem se pýchou a radostí, že o mě tak hezky mluvil. ,,Ale stejně tě musíme přezkoušet." dodal a přidal do kroku. Trošku jsem pokulhávala, ale snažila jsem se bolestivé pnutí v kosti nevnímat. Opodál jsem zahlédla Sasukeho. Poznala jsem ho podle znaku Uchiha na jeho zádech. Při tom pohledu mě bodl do srdce osten žárlivosti. Trošku jsem Sasukemu záviděla. Troufala bych si říct, že jsem si ten znak zasloužila stejně jako on.

,,Ahoj." zašeptala jsem Sasukemu na pozdrav. On na mě jen kývl a dál sledoval řeč Iruki-senseie. Tak se nám jeden z nich představil a právě odříkával režim a pravidla vesnice. Dnes nás vyzkouší, ohodnotí a podle dovedností a fyzičky rozřadí do jednotlivých tréninkových skupin. Každé ráno nás budou budit gongem o půl šesté. Budeme mít hodinu na jídlo a přípravu a pak začne trénink. V jednotlivých domech jsou tréninkové haly, kde se zlepšují dovednosti. Střídat se budeme s ostatními skupinami vyšších hodností. Ve dvě hodiny je oběd, a pak se zase trénuje až do večera. Mluvil ještě o dnech volna, svátcích a trestech, které můžeme dostat za porušení pravidel, nebo neuposlechnutí senseiova rozkazu. Při tom na mě vrhl několikrát zamračený, významný pohled.

Snažila jsem se ho poslouchat, ale pořád na mě někdo zíral. Když jsem se podívala napravo, kluk s blonďatými vlasy se směrem ke mě šklebil a mrkal. Podívala jsem se nalevo a takový malý usmrkanec na mě dělal takové... nechutné pohyby jazykem a ostatní ho napodobovali. Samozřejmě, že když se nikdo z mistrů nedíval. Nechápala jsem, co tím sledují. Tak jsem se dívala do země, ale stejně mi nedali pokoj.

Stála jsem v prostřední řadě, protože byla moje výška průměrná. Za mnou a přede mnou stály další řady. Zezadu do mě strkali, kopali do kotníků a občas mi nějaký drzoun sáhl na zadek. Snažila jsem se dělat, jakoby nic, ale vadilo mi to strašně moc. Nejradši bych se otočila a rozmlátila jim ty jejich hnusné ksichty na rozmačkaná úhoří játra, co jsem tak nesnášela, ale věděla jsem, že bych si tím oblibu senseiů určitě nezískala.

Když mi ale kluk přede mnou sáhl mezi nohy, neudržela jsem se. Chytla jsem mu ruku za zápěstí a stočila, až jsem uslyšela křupnutí. Hnědovlásek se hystericky rozbrečel a rozkřičel na celou místnost. Kromě jeho naříkání tam bylo ticho. Sensieové mlčky zírali a ti parchanti kolem mě několik kroků poodstoupili. ,,To prase mě obtěžovalo!" zavřískla jsem vztekle a rozpřáhla ruce do obranného gesta. ,,Přece jsem si to neměla dát líbit." dořekla jsem už tišeji a poškrábala se na ruce. ,,Kakashi-san, vezmete to tu prosím za mě? Jdu ho odvést k medicovi." promluvil chladně Iruka‑sensei a pomohl zvednout se tomu chcípákovi ze země.

,,Takže ty jsi Sakura?" promluvil pomalu a znuděně Kakashi. Kývla jsem. ,,Ano, sensei."
,,No fajn, chyběl nám někdo na kopání novách latrín na tréninkové louce. Můžeš se toho úkolu s radostí ujmout. Každé odpoledne po tréninku."


,,Udělala jsi na mě dojem." připustil neochotně Sasuke, když jsme seděli u zadního stolu v jídelně. ,,Už jsem si začínal myslet, že jsi posera a necháš si to líbit jen tak." kousl si do masa a pokračoval. ,,Chtěl jsem se ti pak vysmát, ale ty jsi mu zlomila zápěstí..." uznale zakýval hlavou. ,,Dost povedené, máš můj obdiv."
,,Dík." ušklíbla jsem se. ,,Nechceš mi místo toho obdivu radši pomoct s tím kopáním záchodů?"
,,Ani ne, ještě nejsme tak dobří přátelé, abych kvůli tobě mrhal svým volným časem."

*

Pod dekou bylo teplo a příjemně. Futon zespodu pěkně hřál a já si spokojeně odfoukla z čela pramínek vlasů. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale musela jsem. Už se ozval potřetí zvon. Nešťastně jsem zasténala, když jsem si uvědomila, co všechno mě dneska čeká. Latríny mám už skoro vykopané, ale i tak to zabere skoro celé odpoledne než to dodělám. Sasuke se včera sice tvářil, že jsem mu ukradená, ale večer za mnou sám od sebe přišel a pomohl mi. To od něj bylo moc hezké. Myslím, že si budeme rozumět.


Včera nás seznamovali s režimem a ukazovali vesnici, kam budeme chodit na jídlo, doja na trénování, když bude pršet a taky lázně. Mají tady lázně! Sice jsem byla zvyklá na docela příjemnou koupelnu u Madary, ale lázně s termálními horkými prameny! No to bylo něco, aspoň se nebudu muset tahat s vědry vody. Taky nám ukázali ošetřovnu pro nemocné a zraněné. Zrovna tam byl ten kluk, kterému jsem zlomila zápěstí, ale dělal, že mě nevidí.

Sasuke se se mnou po celou dobu prohlídky nebavil, až jsem si myslela, že je na mě uražený, ale on se nebavil vlastně s nikým. Ale pořád se držel těsně za mnou nebo vedle mě. No a odpoledne, když jsem se lopotila s kopáním, za mnou přišel s vodou a pomohl mi. Nic neřekl, ani nepozdravil. Nejspíš je prostě takový.

Večer jsme šli zase do jídelny na oběd. Ale tentokrát jsem si sedla se Sasukem k jednomu stolu a za chvíli si k nám přisedli ještě nějací kluci stejně staří jako my. Myslím, že to byli taky nováčci. Chvilku bylo rozpačité ticho, ale pak, když viděli, že jsme se Sasukem normální, se dali mezi sebou do řeči a já se k nim po čase přidala. Jmenovali se Gaara, Kiba a Neji. Sasuke celou dobu mlčel a jedl. Já byla tak zabraná do rozhovoru, že jsem si nevšimla, jak na náš stůl celá jídelna bezostyšně zírá. Většinou směrem ke mně.

Moc se mi nechtělo jít do těch super lázní a navíc jsem nebyla ani moc špinavá. Řekla jsem si, že to nechám na zítřek. Ve svém domě jsem se jen svlékla a spadla na futon. Chvilku jsem tak ležela, nemohla usnout a zírala do stropu. Vytáhla jsem zespod tatami svou katanu a otočila ji proti měsíčnímu světlu, které prostupovalo skrz otevřené dveře do zadního lesíka, který jsem den před tím skoro celý pokácela. Nechtěla jsem si to přiznat, ale začalo se mi stýskat. Zapomněla jsem, jak mi bylo tehdy, když jsem ztratila rodinu ve vesnici a přišla k Madarovi.

A teď jsem si ten pocit zase vybavila. Byla jsem od mistra a domova v horách pryč jen pár dní a už jsem si zoufala. Byla jsem teď starší než tehdy před lety a pomalu jsem si začala uvědomovat neodvratný fakt, že už Madaru asi nikdy neuvidím. Něco mi uvnitř říkalo, že je pryč. Jenže já jsem na něj nechtěla zapomenout jako na matku a sestry. Dal mi víc než jen střechu nad hlavou. Chtěla bych mu poděkovat, chtěla bych, aby na mě taky nikdy nezapomněl.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Nejspíš mi bude trvat trochu déle, než si zvyknu. Ale zvyknu. Hodila jsem na sebe znovu kimono a vyběhla potichu ven. Stoupla jsem si před zadní vchod směrem k lesu a začala s tréninkem. S mým tréninkem. Výpady, seky, obraty a švihy. Kromě katany jsem žádnou jinou zbraň neměla a přišlo mi, že za těch pár dní jsem strašně zlenivěla. Nechtěla jsem Madaru-sama zklamat.

Jenže noční trénink není úplně ideální, když brzo vstáváte. Byla jsem strašně unavená. Katanu jsem v noci ani neuklidila, takže ležela vedle mě. Ukryla jsem ji zase pod tatami a futon, oblékla si kimono a vyrazila ven. Dneska už bude normální trénink, kde nás rozřadí do týmů, podle tělesné zdatnosti. Stydím se to sama před sebou připustit, ale docela bych si přála být ve skupině se Sasukem. Ne proto, že bych se bála! Ale koneckonců, je jediný koho tady víc znám.

Z domu naproti právě vycházelo pár opozdilců a stejně jako já se tvářili ospale. Sasuke mezi nimi nebyl. Poznala jsem jenom jednoho nováčka, takový blonďatý, celkem malý s jizvami na tváři.

Mávla jsem na něj, ale hned jsem svoji ruku strhla dolů. Co to dělám? Mávám na cizího kluka... vždyť ani nevím, jak se jmenuje. Jaké bylo moje překvapení, když mi moje zamávání oplatil, dokonce dvakrát nadšeněji. Přiběhl až ke mně a u toho se zubil od ucha k uchu. "Ty jsi Sakura, že?"
,,Ehm. A ty?"
"Uzumakki Naruto!"
"Těší mě Naruto." zasmála jsem se a mírně se uklonila. Naruto na mé gesto vyjeveně zíral, ale pak mi úklon opětoval.

Došli jsme spolu až k jídelně. Narutovi se po celou dobu, co jsme kráčeli, nezastavila pusa. Byl to jediný člověk, kterého jsem znala, co mluvil rychleji než já. Na jednu stranu to bylo příjemné, mohla jsem si oddychnout, ale taky to byla trošku otrava. Nenechal mě vůbec mluvit, vždycky mi skočil do řeči dřív, než jsem stihla říct půl slova.

"Sedíš s tím černovlasým, že?" zeptal se a ani nepočkal, až odpovím. "Sednu si k vám, jo?" Sice to znělo jako otázka, ale dalo se předpokládat, že by si k nám sedl, i kdybych mu řekla ne. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Sasuke totiž jedl s někým úplně jiným u velkého stolu. Vedle něho klečeli nějací starší kluci a zaujatě se spolu o něčem bavili. A žádné místo už tam nebylo. Povzdychla jsem si a rozhlédla se po ostatních prázdných místech. "Pojď, tamhle uprostřed je volno." řekl Naruto a rozešel se směrem, kam ukazoval.

"Ohayo, jsem Sakura." usmála jsem se a klekla se vedle takového tlusťocha s dlouhými vlasy. Kývnul mi na pozdrav, protože měl plnou pusu a ostatní se představili. Shikamaru, kluk s culíkem a přísnýma očima, několikrát za snídani řekl: "To je otrava." Chouji, ten špekoun vedle mě, vypadal celkem v pohodě. Shina, takový bledoun, toho moc nenamluvil. No a pak Naruto.

Na tréninkové louce, kam jsme po snídani zamířili, nás znovu seřadili podle velikosti. Stála jsem tentokrát mezi Sasukem a Narutem. Sasuke za mnou, Naruto přede mnou. Když jsem na Sasukeho mávla, jen se zatvářil, že mě nevidí a otočil se na druhou stranu. Pokrčila jsem rameny a hleděla si svého. Před námi stál Iruka-sensei a Kakashi-sensei a opět k nám mluvili.

"Protože jste všichni jinak staří, velcí a samozřejmě to nejdůležitější, silní," říkal Iruka, "rozdělíme vás podle výsledků testů, kterými teď projdete." Zaujatě jsem poslouchala a snažila se nevnímat škodolibé úšklebky kolem sebe, namířené nejspíš na mě. O co jim jde? Zamračeně jsem sledovala, jak jeden kluk píše nohou do písku. Přečetla jsem si jeho znaky. Stálo tam: "Holky mají kundu." No to je vážně vtipné. Budu se muset Naruta zeptat, co je to kunda.

"Jako první bude běh. Jednoduchá pravidla, budete běhat kolečka dokola, tak dlouho, dokud budete moct. Podle vašeho výkonu vás rozdělíme do skupin. Každou skupinu čeká překážková dráha. Tam nejde o rychlost, ale o to, vůbec ji udělat. Podle toho, kam až se dostanete, vás rozdělíme dál. No a nakonec starý dobrý souboj, všichni proti všem. Tam bude definitivní rozřazení.

S během jsem neměla problémy, běhala jsem tréninkové trasy u Madary v lesích na horách. Nějaký stupidní plácek mi nenahnal strach. Doběhla jsem mezi posledními, pak už to ukončili. Sasuke, já, Naruto, Neji, Kiba, Gaara, Shikamaru a tucet dalších, které jsem neznala, byli se mnou. Čekala nás překážková dráha.

Vodní příkop, dřevěná zeď, houpací cíť, lana, to všechno a ještě spousta dalších super věcí. Myslela jsem, že to bude hračka, ale spletla jsem se. Většina kluků se nedostala ani do poloviny na lana. Sasuke se dostal skoro na konec, ale neudržel se na síti. Já jsem zase spadla ze zdi do příkopu.

Čekalo nás poslední kolo, souboje. Bylo tam pět skupin, já byla v té nejlepší. Před začátkem se ke mně nenápadně přitočil Sasuke a pošeptal mi do ucha: "Drž se u mě, chtějí jít na tebe." Nejdřív jsem si myslela, že si dělá srandu. Nechápavě jsem se k němu otočila a zakroutila hlavou, ale on už se otočil a mířil někam pryč, na opačnou stranu. To si myslí, že jsem tak neschopná, že mě musí ochraňovat?

Iruka rozdal dřevěné kunaie potřené černým lihem a odříkal pravidla, Kakashi souboje odstartoval a já popadla prvního kluka vedle mě za límec kimona a srazila ho k zemi. Imitací kunaie jsem ho naoko podřízla a zároveň vykryla útok zespodu od dalšího. Zkroutila jsem mu ruku dozadu a kopla na solar. On se svalil na zem a já mu jako probodla břicho.

Mezi námi chodili senseiové a kontrolovali, jestli někdo nepodvádí. Když uviděli, že někdo vstal a znovu se zapojil do boje, i přes to, že ho někdo "zabil" a měl na sobě černou skvrnu od dehtu po zásahu kunaiem, bez milosti ho přeřadili do nejhorší skupiny a napařili kolečka kolem plácku.

Po půl hodině nás tam moc nezbylo. Já, Gaara, Neji, tři další kluci a samozřejmě Sasuke. Ten se ke mně od začátku boje ani nepřiblížil. Dělal, že mě nevidí a já jsem za to byla ráda. Nevěděla jsem, jestli mu došlo, že opravdu žádnou pomoc nepotřebuju, nebo za tím bylo něco jiného, ale to v tuto chvíli nebylo důležité. Stáli jsme tam naproti sobě a zvažovali, do koho se pustit. Teď už to nebylo jen nedomyšlené mlácení pěstmi kolem sebe. Sasuke, Neji a já jsme byli opravdu hodně dobří. Párkrát jsme postřehla perfektně nacvičené taijutsu jako mě učil Madara. A ti ostatní kompenzovali svoji nedostatky v bojových uměních svou velikostí. Byly snad o tři hlavy vyšší než já a jejich váhu jsem si ani netroufala hádat.

Koukla jsem po Sasukem a mrkla. Téměř neznatelně kývl a vrhl se proti nejbližšímu hromotlukovi. Já se k němu přidala a boj začal. Neji se připojil k nám a Gaara s druhým hromotlukem se pustili do toho třetího. Za pár chvil byli ti tři na zemi a my stáli zase naproti sobě a nevěděli, co dál. Kolem nás bylo napjaté ticho, všichni na nás hleděli a čekali, kdo zaútočí jako první. Zase jsem se podívala na Sasukeho, ale ten se soustředěně zíral na Gaaru. A zaútočil. Gara se Sasukem. A Neji se mnou.

Karate-do uměl skvěle. Vlastně tak dobře jako já. Vykrýval mé kopy stejně lehce, jako já jeho údery a naopak. Vypadalo to, že tenhle zápas jen tak neskončí. Několikrát mě donutil ustoupit dozadu a já jsem ho zase párkrát srazila na zem, ale tak, že se stihl zvednout. Věděla jsem, že mám místo v nejlepší kategorii zajištěné, ale tady šlo o princip a výhru. Chtěla jsem vyhrát. Chtěla jsem ho porazit.

A pak se ke mně připojil Sasuke. Já s Nejim jsme byli tak zabraní do našeho boje, že jsme si nevšimli, Sasukeho vítězství s Gaarou. A teď se přidal ke mně. Neji ještě pár vteřin odolával, ale proti mně a Sasukemu zároveň neměl šanci. Dopadl na zem a my dva poslední zbývající na sebe pohlédli. Tentokrát jsem věděla, že nesmím zaváhat.

,,Dost." ozvalo se za námi. Davem zahučel nesouhlas a já musela spustit ruku, kterou jsem se právě chystala Sasukemu zabořit do břicha. Stál tam Kakashi a ostatní senseiové. I ti, kteří tam nebyli na předchozí rozřazování. Mezi nimi nás se zaujetím pozoroval i moje noční můra Orochimaru. "Vy dva jste poslední, ale už je pozdě a nemáme moc času. Navíc nechceme žádná vážnější zranění..." zabručel Kakashi a Orochimaru se úlisně zasmál. Podívala jsem se nabručeně směrem k Sasukemu, ale ten už si důležitě oprašoval kimono a kráčel směrem ode mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nena nena | 14. června 2018 v 20:55 | Reagovat

Túto poviedku som našla už pred tým a som rada, že si sa rozhodla ju dokončiť. Mám radosť :) Budem rozhodne chodiť pravidelne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama