Watashi hadare? 8

16. června 2018 v 20:00 | Sasukey |  Watashi hadare

Každý den ubíhal stejně. Ráno nás vzbudili, já se oblékla a opláchla. Pak jsme šli na snídani složenou z rýžového chleba a zeleniny od farmářů z údolí. Pak trénink. Probíhal jinak, než jak jsem byla zvyklá. Možná to bylo rozdílnou povahou senseiů, nebo tím, že jsem až do teď byla jediný žák jednoho učitele a zvykla jsem si na… individuální přístup. Madara-sama byl tvrdý a přísný sensei, ale měla jsem ho sama pro sebe.



Tady nás trénovalo mnoho a mistři na nás všechny neměli dostatek času. Proto jsme cvičili i v době osobního volna a snažili se zlepšovat samostatně, jak to jen šlo. Pár měsíců mi trvalo, než jsem se úplně aklimatizovala, dá-li se to tak říct. V bojích a technikách jsem byla pořád mezi těmi lepšími. Nebyla jsem samozřejmě nejlepší, jelikož tu byli i starší chuunninové a pokročilejší ninjové, kteří se vydávali trénovat mimo vesnici a praktikovali své znalosti a techniky v opravdových bojích.

Taky se tu rozhodně nedbalo na etiketu a společenské vystupování jako u Madary. Pochopila jsem z mnoha odposlouchaných rozhovorů, že starobylé a mocné rodiny si na správné kodexy a chování potrpí a protože byl Madara z Uchiha klanu, vedl mě vždy tímto směrem. Bohužel, většina geninů a ostatních studentů byla z chudých rodin, nebo to byli sirotci a neměli žádné vychování.
Musela jsem se smířit s nadávkami a sprostými slovy, oplzlostmi ze strany ostatních chuunninů a také dokonce i některých dospělých ninjů. Ale protože jsem byla pořád dítě a ještě ke všemu neustále špinavá a otrhaná v zabláceném kimonu z náročných tréninků, spíš to byly jen pouhé urážky a nebrala jsem to moc vážně. Naučila jsem se to ignorovat.

Z Naruta se stal skvělý společník při obědě a po tréninzích za mnou chodíval, abych mu pomohla s technikami. Po pár měsících přestal, neboť to nebylo třeba. Nebyl moc nadaný, ale díky obrovské píli a vytrvalosti ho přeřadili do pokročilé skupiny geninů a stávat se čím dál silnějším a trénoval s ostatními ve skupině. Díky Narutovi a jeho vřelému kamarádství jsem se částečně necítila tak opuštěně.
Nebylo moc příležitostí, setkávat se s lidmi z vesnice, proto moje jediná společenská interakce byla na jídle s ostatními studenty. Nemůžu říct, že bych se s nimi spřátelila. Od určité chvíle se mezi nimi a mnou utvořila jistá zdrženlivá bariéra. Chlapci nevěděli, jak mě mají brát. Jestli jako ženu opačného pohlaví, nebo jako rivala a oponenta při tréninzích.

Nikdy mě mezi sebe vlastně úplně nepřijali a já jsem to brala bez negativních emocí. Nepotřebovala jsem je. Netoužila jsem se bavit se s nimi jejich slangovou hantýrkou o problémech v dojo, které jsem já zažívala dávno před lety se starým Uchihou a které pro mě byly dávnou minulostí. Nerozuměla jsem jejich vtipům a vlastně polovině toho co říkali. Tihle nevyzrálí kluci byli prostě divní.
Nebo to bylo mnou? Nevěděla jsem. Madara-sama mě sice u sebe neměl od narození, ale prakticky jsem u něj strávila většinu svého života a vychoval mě k obrazu svému. Vtiskl do mě své myšlenky a způsoby, že pro mě bylo prakticky nemožné se začlenit do normálního kolektivu mých vrstevníků.

Jediný, kdo pro mě měl porozumění a choval se podobně jako já, byl Sasuke. Tento mladý Uchiha byl pro mě stále ještě občas velkým otazníkem, neboť byl neuvěřitelně málomluvný a samotářský. Pochopila jsem po pár měsících, že už to má v povaze a nic špatného jsem neudělala. Nemělo smysl za ním dolézat a zbytečně ho otravovat. V jeho chování jsem viděla Madaru tak moc, až mě samotnou děsilo, jak jsou si ti dva podobní.
Když za mnou chtěl přijít, přišel. Většinou to bylo proto, že něco potřeboval, nebo si jen vedle mě sedl a jedl. Málokdy si přišel jen nezávazně popovídat, většinou jsme prostě mlčeli. Trávili jsme spolu tolik času v dojo a při cvičení, že to vlastně ani nevadilo. Měli jsme podobné techniky boje, takže nás pravidelně senseiové dávali k sobě do páru.
Nejdřív nás to štvalo. Oba dva. Nevěděla jsem, proč se na mě Sasuke zlobí a co jsem mu udělala, takže jsem mu nevrlost oplácela. Pak mi jednoho dne došlo, že už je prostě takový. Nemá rád, když je někdo lepší než on a co víc.. když je to holka. Netušil, jak se má ke mně ze začátku chovat a protože byl nejspíš zvyklý na úctu a respekt, zaujal takový postoj.

Šlo to ztuha, ale nakonec jsme si k sobě našli cestu. On nemluví a já se snažím ho moc neotravovat. Přesně jako s Madarou. Sasuke ke mně jako jediný chuunnin přistupuje zdvořile, protože jsem dívka a snaží si zachovávat určitý společensky přijatelný odstup. Ale v dojo je ke mně krutější a drsnější než všichni ostatní dohromady. Řekla bych, že mezi námi panuje v tomto směru nepřekonatelná rivalita. Útočíme na sebe bez nejmenších okolků a on mi bez zaváhání, přestože jsem dívka, nemá problém způsobit krvácející ránu. Já mu to oplácím stejným způsobem.

Jakmile je boj u konce, ukloníme se a děláme, že o nic nešlo. Oba však víme, že soutěžíme a předháníme se o pomyslné vítězství, kterému však po každém tréninku nastavujeme vyšší laťku a je těžší toho druhého překonat.
Sasuke i já jsme měli špičkový výcvik a díky našemu soutěživému přístupu jsme se zlepšovali neskutečně rychle. Dalo by se také říct, že se z nás stali nejlepší přátelé.



O tři roky později:


Vzbudila jsem se jako vždy při svítání, ještě než zazvonil gong. Má obvyklá rutina. Mezi dřevěným obložením domu a papírovými příčkami prosvítaly první podzimní paprsky a jejich záře osvítila můj prostorný, ale skromný příbytek. Za ty tři roky se toho tu dost změnilo. Pořád jsem byla v domě pro kunoichy sama a stále jsem spala na tom stejném futonu.

Přibyla ale tu velká dřevěná bedna, ve které jsem měla všechny své věci. Obsahovala několik kusů prádla a kimon na trénování, jeden pár bot a dva svitky. Bylinky a léčivé rostliny jsem sušila na zemi v místnosti a rozvěšovala je na trámy. Nic neobvyklého. V západní stěně jsem měla zabudovaná malá kamna s nádobím na čaj a konvicí. A uprostřed pokoje stál malý stolek. Celkově jsem si bydlení zařídila útulněji, aby to tu nepůsobilo stísněně jako v době, kdy jsem sem přišla.

Pod podlahou v prknech jsem měla tajnou skrýš, ve které jsem opatrovala své dámské kimono s uchiha znakem, ukradené shurikeny a kunaie a samozřejmě katanu od Madary-sama. Kimono jsem nikdy neměla na sobě, pořád leželo zabalené a složené tak, jak jsem ho přinesla. Teď pochybuji, že ho někdy budu moct nosit, ale rozpárat ho na kusy ho nechci.


S katanou jsem každý večer poctivě trénovala. Madara-sama mi prvních pár týdnů poskytoval oporu a neustále na mě a můj trénink dohlížel. Samozřejmě tajně. Občas jsem od něho našla vzkaz na zemi. Nikdy jsem nepochopila, jak to dělal. Ale s příchodem prvního léta, po mém příchodu do Konohy, jeho tajné návštěvy ve vesnici ustaly a on se mi od té doby ani jednou neozval.

Mrzelo mě to a trápila jsem se kvůli tomu. Nevěděla jsem, jestli se mu něco stalo, nebo prostě jen odešel. Doufala jsem, že za pár dní dá o sobě znovu vědět, ale nestalo se tak. Čekala jsem na něj několik týdnů a pak měsíců. Po roce mi došlo, že mě můj mistr opustil a už ho nikdy neuvidím.

Vstala jsem a umyla se ve vědru s vodou, přistaveného u dveří. Natáhla si obnošené kalhoty a kimono a upravila si vlasy do drdolu. Zazvonil gong a já odsunula dveře ven. Klečela jsem na prahu a sledovala senseie, bušící na budovy domů, ve kterých byli ubytovaní muži a chlapci. Naproti mě byly dveře odsunuty také. Seděl v nich černovlasý zamračený mladík a stejně jako já zíral před sebe. Tedy na mě.

Mírně jsem se usmála a zatřásla hlavou. Vstala jsem a on mě napodobil. Doprostřed cesty jsme došli zároveň a zastavili se. Bez řečí jsme se dali do kroku směrem k jídelní místnosti a pozorovali dění kolem sebe. Mlčeli jsme jako vždy. Sasuke šel po mé pravé straně. Krok přede mnou. Bylo až směšné, jak na tomto zvyku lpěl. Odmítl jít na stejné úrovni jako já, byť se po mě válel třeba ten den na tatami a škrtil mě. To mu nevadilo.

"Dnes máme s Orochimarem lekci jedů. Ty byliny je těžké najít.." prolomil ticho Sasuke.
"Vím o jednom místě, kde rostou, některé už jsem začala sušit. Po večeři ti to v lese ukážu." Odpověděla jsem pobaveně. Seknul po mě očima, ale dělal jakoby nic. Takhle to fungovalo. Sasuke totiž nedokázal přiznat, že něco neví a poprosit mě o určitou věc přímo. Nejspíš by ho zabilo, kdyby mě musel požádat o pomoc. Musela jsem mu to oznámit a nabídnout mu to sama.
"Chmm.. To nemusíš." Prohlásil můj společník a tvářil se nezaujatě.
"Já vím, Sasuke, já vím." Usmála jsem se a poplácala ho lehce po lopatkách. Už se po mém doteku neodtahoval jako dříve, když jsme byli mladší. Ani nemrkl.

Orochimaru pro mě představoval snad největší problém tady v Konoze. Dodnes si ještě pamatuju na to, co mi chtěl tehdy v lese udělat. Snažila jsem se mu vyhýbat, jak jen to šlo, ale za určitou dobu nás začal učit poznávat byliny a všechno kolem toho. Jak namíchat správné množství, vhodné složky a přísady na léčebné masti a naopak i smrtelné nebezpečné jedy.
Od Madary-sama jsem většinu základů znala, ale zjistila jsem po první lekci v dojo s Orochimarem a jeho pomocníkem Kabutem, že moje znalosti jsou opravdu hodně omezené. Ačkoli to byl zvrhlý pedofil, který se neštítil ničeho, musela jsem uznat, že v tomhle oboru byl mistr a já mu vděčila za nově nabyté znalosti.

Došli jsme se Sasukem až k budově, kde se podávala snídaně. Na rozdíl od prvních měsíců, kdy jsme se potýkali s problémem, kam se posadit, teď už jsme měli náš vlastní stůl. Jako pokročilí chuunninové jsme vůbec zasedací pořádek neřešili. Stačilo jen vejít do místnosti a lidé nám ustupovali a bez ptaní pouštěli na svá místa. My jsme se Sasukem seděli vzadu u malého stolku jen pro čtyři lidi. Většinou jsme tam byli sami, ale někdy se k nám přidal Naruto.
"Půjdeš dnes do vesnice na trhy?" zeptala jsem se Sasukeho a vešla za ním do jídelny. Byli jsme tu první. "Kakashi-sensei říkal, že přivezli novou várku látek a kimon." Jako chuunninové jsme totiž mohli chodit do města mimo výcvikový prostor. Nedostávali jsme výplatu v jenech, ale každý sbíral za dovednosti a tréninky body, které nám následně psali na svitky. Stačilo je předat obchodníkovi a on si je pak nechal proplatit na velitelství.

"Hm. Uvidím, ještě nevím." Zabručel Sasuke a začal si nakládat rýži a zeleninu z přistaveného stolu u kuchyně. "Většinu potřebných věcí mám. A nechci utrácet body jen tak." Sasuke patřil mezi nejšetrnější lidi, co znám. Nikdy jsem ho neviděla sedět v hospodě prohýřit peníze za saké a nebo… ženy. Nemluvilo se tu o tom, protože to nebylo úplně povoleno. Bylo takovým nepsaným pravidlem to tajit, ale někdy se stalo, že se žáci setkali se svými sensei přímo ve dveřích nevěstince.

Samozřejmě šlo vždy o starší chuunniny, kteří už si mohli leccos dovolit. To stejné platilo o hospodách. S naším volným časem, i když ho nebylo moc, jsme mohli nakládat podle sebe. Sasukemu nabízeli jiní kluci, aby se připojil k radovánkám v těchto podnicích už mockrát, ale pokud vím, nikdy pozvání nepřijal.
"Už jste skoro plně vycvičení ninjové," mluvil k nám Sarutobi-sensei na dopoledním tréninku ninjutsu, "v podstatě už mnohé z vás nemám co učit, mým úkolem je vás nyní opravovat jen v nepatrných chybách." Významně se podíval na Sasukeho a pokračoval v proslovu. Sasuke byl nejlepší ze všech. Nepamatuji se, že by za poslední měsíce neskončil boj jeh vítězstvím. Ať už se mnou, nebo s někým jiným.

"Dnešek zahájíme klasickými souboji, ale chci, abyste tentokrát použili všechnu sílu a techniky, které umíte. Nejen ninjutsu, ale jestliže se dostanete k boji na zemi, neváhejte využít ju-jitsu. Zbraně budou k dispozici taky. Jak říkám, dejte do toho vše! Hajime!"
Jako obvykle mého oponenta tvořil Sasuke. Mírná úklona a boj začal. Oba dva jsme od sebe odstoupili a zaujali neutrální postoj. Měřili jsme se navzájem a odhadovali, jakým stylem začneme. Znali jsme své slabiny velmi dobře za ta léta. Sasuke věděl, že mi nejde boj na zemi, protože jsem byla malá a lehká. Za ty roky mě i ostatní adepti předrostli a vážili skoro dvakrát tolik co já.

Já zase moc dobře věděla, že Sasuke není tak rychlý a mrštný jako já. Často jsem ho porazila několika rychlými kopy za sebou a následně kravatou na hlavu, ke které jsem ale využívala své nohy, takže jsem se kolem něj mohla omotat a on ztratil stabilitu.
Jako první jsem do útoku vyrazila já, zasadila jsem mu dva údery na bránici a sek na krk, ale lehce je vykryl a chytil mé zápěstí, takže jsem ho nemohla uvolnit. Pokusil se mi dát páku, aby mě dostal k zemi, ale rychle jsem se kolem něj otočila a loktem mu dala ránu na zátylek. On musel vytočit svůj loket do nepřirozeného úhlu, ale nakonec mě musel pustit.

Teď zaútočil on dvěma dobře mířenými háky. Vykryla jsem je taky, ale pozdě, takže se ke mně dostal moc blízko a udělal na mě poraz, který mě dostal k zemi. Stihla jsem ho sice nakopnout do ledviny, ale to už jsem ležela na tatami a byla v pasti. Marně jsem se snažila dostat z nepříjemné pozice pod ním, ale vymostit se mi ho nepodařilo. Byl příliš těžký.
Už dlouho jsme nebojovali na zemi. Sevřela jsem ho nohama a snažila se zabránit mu volnému dýchání a do toho jsem ho pěstmi mlátila zespodu do žeber. Sasuke měl ale silně vypracované svaly a nedal ani zkřivením obličeje najevo, že by ho něco bolelo. Začala jsem být naštvaná. Kdy mezi námi došlo k takové mezeře v úrovni boje? Jak to, že tolik zesílil a já si toho nevšimla?

Chytil jednu moji ruku a nasadil na ni páku na loket. Byla jsem ale dobře ohebná, takže se na mě musel celý položit a ruku zkroutit až za hlavou, aby byla účinná. V ten moment jakoby se zastavil čas. Sasuke na mě ležel celou svojí vahou a těžce oddechoval stejně jako já. Ani nevím, co se mi přesně v tu chvíli honilo hlavou. Jen jsem vnímala jeho teplou kůži a horký dech.
Nikdy jsem si to neuvědomila, ale… Sasuke voněl. Trochu potem, dřevem a ještě něčím, co jsem nedokázala specifikovat. Co se to se mnou děje? Neuvědomila si ani, že jsem uvolnila sevření nohama. Sasuke si toho ale všiml.

"Jsi v pořádku?" odtrhl se ode mě a pustil moji ruku. Myslel si asi, že jsem omdlela. " Máš zaklepat, nebo mi říct, že se vzdáváš." sykl a zamračeně vstal. Byla jsem stále jak přikovaná, proto se ke mně ještě jednou podezřívavě natáhl a podal mi ruku. Přijala jsem ji a vstala. "A-arigato." hlesla jsem a oprášila se. Cítila jsem, jak rudnu. Sasuke si mě zamračeně prohlížel.
"Zeslábla jsi, Sakuro." pronesl a zastrčil si kousek vyčnívajícího kimona za obi. "Pamatuju si, že jsi měla větší výdrž."
Nestihla jsem mu nic odpovědět, jelikož na nás křikl Sarutobi, ať se nevybavujeme a jdeme trénovat s jinou dvojicí. Po celou dobu dopoledního tréninku jsem však byla jako na trní a myslela na tu divnou situaci.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nena nena | 18. června 2018 v 14:21 | Reagovat

Sasuke sa zase mení O_O A Sakura sa prvý krát zamilováva, keď jej to nemá kto vysvetliť, to je to ťažko :D
Super diel, teším sa na pokračovanie. Som rada, že pridávaš tak často :)

2 Thesia Thesia | Web | 19. června 2018 v 10:19 | Reagovat

Parádní! Jsem ráda, že jsi zpět na blogu, kdysi jsem tuto povídku četla a jsem moc ráda, že ses rozhodla ji dokončit. ;) Teď tu budu stalkovat každý den :D

3 flymanthy flymanthy | E-mail | Web | 21. června 2018 v 15:11 | Reagovat

ahoj nechces spriatelit blog so mnou odpis :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama