Watashi hadare? 10

2. července 2018 v 16:30 | Sasukey |  Watashi hadare
"…poslední, Haruno Sakura." dořekl Kakashi bezbarvým hlasem a pokynul nám, abychom ho následovali zpět do doja k potréninkové meditaci. V předklonu jsem se ještě vydýchávala a křečovitě se svírala za břicho. Krvácela jsem už několik dní v kuse a nepříjemná bolest mě zastihla vždy nečekaně při té nejméně vhodné příležitosti. Například při překážkovém běhu. Zvykla jsem si, že jsem v poslední době zaostávala za ostatními, ale nikdy mé výsledky nebyly o tolik horší než právě dnes. Sasuke doběhl dobrou půlhodinu přede mnou a když jsem se konečně vyřítila s posledními silami z finální zatáčky u lesa, nepříjemně si odfrkl a pohrdavě si mě změřil. Ale mně to bylo v tu chvíli jedno.


"Jsi v pořádku, Sakuro-chan?" zeptal se Naruto ve dveřích a starostlivě se na mě zahleděl. Zčervenala jsem studem a vyhrkla: "Samozřejmě! Jen mám dnes špatný den, to je všechno." Rychle jsem se vzdálila, abych nemusela čelit dalším nepříjemným otázkám, klekla si vedle Nejiho a meditace mohla začít. Kakashi na tomto rituálu trval a nám to nevadilo. Bylo příjemné chvíli odpočívat jen s vlastními myšlenkami po náročné fyzické zátěži. Cítila jsem ještě mírné křeče a bolest ve slabinách, ale rozhodně to bylo lepší. Nečekaně jsem otevřela oči, abych si vytřela pot a špínu z čela a na kratičký okamžik se můj pohled setkal s tím Sasukeho, který seděl naproti mně v kruhu. Samozřejmě je hned zavřel, abych si náhodou nevšimla, že na mě upřeně zíral.
*
"Hoj! Sakuro!"
Kráčela jsem rušnou dopolední ulicí a klidně žvýkala malé bochánky rýže. Vzala jsem si je s sebou z jídelní místnosti. Chtěla jsem být co nejdřív sama, vyměnit si látku mezi nohama a v klidu odpočívat. Večer jsem totiž měla mít hlídku v západní části lesa. Tedy já a Sasuke. Dvojice se střídají v půlce noci a bylo potřeba se na to pořádně prospat. Zanedbání pozornosti nebo nedodržení bdělosti během hlídky se tvrdě trestalo. Překvapeně jsem se za hlasem otočila. Nejdřív Deidara a teď tenhle chlapík.

"Jirayio-sama!" vyhrkla jsem a jídlo mi spadlo na zem. "Co tady děláte?" zasmála jsem se radostně. Bělovlasý sensei ke mně došel a položil mi ruku na hlavu. Pod jeho pohledem jsem upadla do rozpaků. "Kdybys neměla ty svoje dlouhý růžový vlasy, ani bych tě nepoznal. Opravdu jsi hodně vyspěla." poznamenal a změřil si mě od hlavy až k patám. Nenápadně jsem od něj poodstoupila a věnovala mu rozpačitý úsměv. "Koukám, že nejsi už ani tak ukecaná. Jak je to vlastně dlouho?" zamyslel se na chvíli a rozešel se se mnou po cestě. "Letos na jaře to budou čtyři roky." poznamenala jsem. Jirayia se podivil. "To mi ani neříkej, tak hrozně rychle to letí."
"Hai. Už je to dávno. Kde jste vlastně celou tu dobu byl, Jirayio-sama?" zeptala jsem se a v hlavě se mi vybavil i obrázek mého dávného senseie Madary. Třeba se o něm poustevník zmíní.
"Cestoval jsem po různých vesnicích, v několika chrámech v horách jsem se pár měsíců zdržel. Ale nakonec mě jako vždy vítr zavál zpět do Konohy."

Zastavili jsme se před mým domem. "Pořád jsi jediná dívka ve výcviku?"
"Hai. Bydlím pořád sama." odvětila jsem a přešlápla. Jirayia se zadíval na dům a přehodil si na zádech vak, kterého jsem si až doteď nevšimla. "Stará čajovna, do které jsem chodil, je zavřená." povzdechl si a já se v duchu zasmála. "Kdybys měla set na čaj a konvici, rád bych s tebou poseděl v klidu."
"Ale jistě, pojďte dál." pokynula jsem mu a zavedla ho dovnitř. "Chvíli vydržte, jen rozdělám oheň, zatím se posaďte a udělejte si pohodlí." řekla jsem a začala s přípravami čajového obřadu. "Určitě jste unavený. Jak dlouho se vlastně zdržíte?"
"Moc dlouho ne. Jen musím vyřídit neodkladné záležitosti."
"Ach tak…"

Jirayia najednou rozvázal vak, který měl na zádech a jeho obsah začal skládat na podlahu. Podivila jsem se. Poustevník vedle sebe položil několik tuctů plátěných pytlíků, které byly označeny jednoduchými znaky. Byly to všechno bylinky a rostliny, které v našem nejbližším okolí nerostly. Viděla jsem tam dokonce i sušené druhy přímořských bylin. "Tohle je pro tebe." dodal, když viděl můj překvapený výraz. "Slyšel jsem, že vynikáš v bylinkářství a jedech." Uchechtl se pro sebe a usrkl z kouřící misky čaj, který jsem mu mezitím nalila. "Většinu jsem nasbíral sám, některé jsem dostal od mnichů v chrámech. Jsou opravdu vzácné."

"A-arigato, Jirayio-sama!" zaradovala jsem se a hned se dala do bližšího zkoumání stavu rostlinek. Ani jsem nepostřehla, že Jirayia vytáhl ještě jeden větší balík, který byl v proutěném zaobleném koši. "A tohle ti posílá jeden můj starý přítel. Prý ti bude vyhovovat víc než ten větší." Mrkl na mě a podal mi tu věc do ruky. Opatrně jsem ji převzala a podezřívavě se na Jirayiu zadívala. Ten se jen záhadně usmál a dál upíjel čaj. Otevřela jsem víko a zadrhl se mi hlas. Několik sekund jsem vyjeveně zírala na obsah koše a snažila se potlačit slzy radosti a překvapení. Byl to meč wakizashi. Krátká obdoba dlouhé katany, kterou jsem skrývala pod podlahou.

Třesoucí rukou jsem zbraň vytáhla, abych si ji prohlédla ze všech stran a potěžkala ji. Až teď jsem si všimla malého snítka květů, připevněných na rukojeti meče. Malé fialové bobulky prudce jedovatého oměje. Srdečně jsem se rozesmála a vytáhla wakizashi z pouzdra a zkusila si několik cvičných seků a výpadů. Seděla mi perfektně. Byla dokonale vyvážená a dlouhá akorát na mě. Jak to mohl Madara vědět? Nebylo pochyb o tom, že dárek je od něj. Oměj byl jasné poselství.
"Líbí se ti?" vyrušil mě znenadání usmívající se Jirayia.
"Je nádherná." vydechla jsem šťastně.
"Zanedlouho budete povýšeni z cvičenců na skutečné ninji a můžeš pak požádat stařešiny o povolení nosit ji u sebe."
"Opravdu? To jsem nevěděla."
"Samozřejmě budeš muset prokázat způsobilost pro boj s mečem, ale vzhledem k tomu, že jste trénovali a ty sama jsi cvičila s tou katanou od Madary, není pochyb, že ti to umožní."

S Jirayiou jsme strávili několik hodin u čaje. Probrali jsme jeho cesty a putování zemí, tajné návštěvy v Konoze, o kterých jsem ani nevěděla. Taky politickou situaci jednotlivých feudálních království a samozřejmě můj výcvik. Říkala jsem mu o mých začátcích a pokrocích. Když přišla řeč na přátele, vzpomněla jsem si sice Naruta, ale především jsem neustále zmiňovala Sasukeho a naše společné chvíle. Neušel mi Jirayiův podmračený výraz, ale nepřikládala jsme tomu velkou váhu.
"To je ale náhoda, že? Máš na Uchihy štěstí, jak tak koukám."
"Ano… divil byste se, kolik toho mají ti dva společného." Vybavila jsem si Sasukeho zamračenou tvář a černé oči a porovnala je v duchu s těmi Madarovými. Asi jsem vypadala moc zasněně, protože mě Jirayia vyrušil tichým zakašláním. "No… Asi ti nemusím připomínat, že bys měla taky myslet v první řadě na svoji čest a-"
"Jirayio-sama!" přerušila jsem ho pohoršeně. "Nebojte se, jsme jen přátelé. O nic víc nejde." Gestikulovala jsem rychle rukama a moje tvář nabírala sytě červenou barvu. Sensei se zarazil a pak se odlehčeně zasmál. "No tak to jsem jedině rád."
*
Teď v noci v lese bylo o poznání chladněji než během dopoledne ve vesnici. Měla jsem na sobě ještě svrchní kimono a rukavice, ale stejně mi při delší pauze, kdy jsme se Sasukem stáli na místě, byla zima. Seděli jsme na tlusté větvi stromu a koukali skrz koruny stromů dolů do údolí. Foukal mírný vítr ze severu. Cítila jsem, že letošní zima přijde opravdu brzy. Sáhla jsem nenápadně pod obi a nahmatala rukojeť wakizashi, kterou jsem si s sebou na hlídku vzala. Sasuke se podivil, když mě s ní spatřil, ale nezeptal se, odkud jsem ji vzala.

"Letos budou ve vesnici znovu novoroční slavnosti, půjdeš tam?" prolomila jsem ticho, které mezi námi panovalo.
"Mhm. Ještě nevím, nejspíš jo." povzdechl si Sasuke. "Ostatní o tom v domě pořád mluví a pochybuju, že by mi dali pokoj, kdybych se nepřidal." Zasmála jsem se. Na Naruta a jeho kumpány byl v tomhle spoleh. Stačilo se jim o tom jen zmínit a od té doby Sasukeho neustále přesvědčovali.
"Taky se tam těším, ještě nikdy jsem na slavnosti nebyla. A je to vlastně poprvé, co nám stařešinové udělili povolení." usmála jsem se na svého společeníka. "Je skvělé, že už jsme chuunninové."
"Hm.." dostalo se mi jako vždy univerzální odpovědi.

Za nějakou chvíli jsme se zvedli a proběhli rychle celý náš sektor a dali znamení druhé hlídce na severní straně hradeb, že je vše v pořádku. Usadili jsme se se Sasukem na vrcholu jedné skály a znovu se zaposlouchali do zvuků nočního lesa. "Máš představu, kam bys pak chtěla pokračovat?" zeptal se mě znenadání Sasuke. Jeho zájem a otázka mi jednoduše vyrazili dech, musela jsem se na chvíli zamyslet.
"Mno, jestli myslíš sekci… Tak moc nemám představu." povzdechla jsem si.
"Budeš se pokoušet projít zkouškami na Jounina nebo do *Ansatsu Senjutsu?" vyzvídal dál Sasuke. V jeho hlase jsem postřehla náznak… pobavení? Podívala jsem se na něj. Měřil si mě neutrálním pohledem, ale já ho znala dobře. "Už jsem s Nejim podal oficiální žádost k oběma jednotkám. Ty ses zatím nerozhodla?" dodal a tentokrát už jsem posměch z jeho hlasu vyčetla zcela jasně. Pochopila jsem, že si ze mě dělá srandu a naráží na mé značné nedostatky a oslabení během tréninků v poslední době.

Odmlčela jsem se a snažila se přemoct vztek a uraženou čest. Spolkla jsem ostrou odpověď a upřeně se zadívala do Sasukeho očí. Pak jsem bleskově tasila svou novou zbraň a ta se střetla se Sasukeho kunaiem. Odskočili jsme od sebe a půlnoční boj mohl začít. Hnaná vztekem a adrenalinem jsem začala bez otálení útočit a snažila se Sasukeho zahnat do kouta.
Náš západ trval chvíli a já na konci s uspokojením zírala na Sasukeho obnaženou hruď, na kterou jsem mířila špičkou wakizashi. "Porazila jsem tě Sasuke-kun." prohlásila jsem a meč zastrčila zpět za své obi. "Ještě nejsem tak slabá, aby sis ze mě mohl utahovat." sykla jsem naoko uraženě a podala mu přátelsky ruku ke zvednutí ze země. Nejdřív si mě zle měřil, ale pak mou dlaň přijal a stoupl si vedle mě. "Promiň." řekl potichu a oprášil se. "Nechtěl jsem tě urazit."

Smutně jsem se na něj koukla. "Jo, já vím, Sasuke." Otočila jsem se k němu zády a zahleděla se na vystupující měsíc mezi mraky. Už to byl skoro týden… "Poslyš, já vím, že jsem teď ve fyzické zátěži za vámi pozadu." utrousila jsem za sebe směrem k němu. "Nemusíš mi to připomínat. Není to tak, že bych slábla… jen vy se prostě stáváte silnějšími a já se nemůžu s někým, jako jsi ty nebo Neji, nikdy měřit, Sasuke-kun." dořekla jsem a poklepala na jeho rozložitá ramena.
"Chm. Blbost." odsekl Sasuke. "Jsi jeden z nejsilnějších lidí, co znám. Vždyť se tě většina našich vrstevníků bojí."
"V-vážně?" zvonivě jsem se zasmála a nepostřehla Sasukeho ruměnec na tváři.
"Na to že jsi dívka, máš neuvěřitelně dobré schopnosti. A ještě ke všemu vypadáš tak jak vypadáš…" zamumlal rychle.
"Eh?" podivila jsem se. "Jak vypadám, Sasuke?"
"Hm. To je jedno." odsekl a celý červený v obličeji se ode mě odvrátil.
"Počkej! Jak jsi to myslel?" vykřikla jsem za ním, když se rozešel směrem k dalšímu místu, kde jsme měli přečkat.
"Nech to být. Spíš mi řekni, co chceš teda dělat? Nepřemýšlela jsi o povolání lékařského ninji?" Změnil rychle téma rozhovoru. Vzpomněla jsem si na Orochimara v lázních.

"Zatím nic není jisté, ale je to možné." připustila jsem. "Orochimaru mi naznačil, že by o mě možná v jednotce stáli."
"A tobě by to vyhovovalo?" zeptal se podezřívavě Sasuke a odkašlal si. "Chci tím říct… Jsi dobrá v boji na blízko i se zbraněmi a tvoje psychická odolnost je podle Iruky-senseie na velmi vysoké úrovni."
"Sasuke, jestli mi nepřestaneš lichotit, budu si myslet, že jsi zešílel." vyhrkla jsem naoko vyděšeně a přiložila mu ruku na čelo. Chytil mou ruku a sundal si ji z obličeje.
"Takhle to nemyslím, mluvím to vážně!" pokračoval a mou dlaň nepustil. "Nepřijde ti, že bys takhle promarnila všechny svoje dovednosti? K čemu by ti ty všechny roky byly, kdyby se z tebe stala léčitelka ve vesnici?"
"Nevím, co budu dělat dál, Sasuke… Já.. Nikdy jsem takhle neuvažovala." hlesla jsem a jemně se vymanila z jeho stisku. "Jak říkal můj sensei: "Co je cesta válečníka? Cesta válečníka je smrt." usmála jsem se na něj a Sasukeho tvář najednou potemněla. "Půjdeme dál." prohlásil chladně. Nechápala jsem jeho nenadálou změnu, ale následovala jsem ho.
*
Toho rána mě probudilo ostré zaklepání na stěny mého domu. Nevrle jsem se odkryla a upravila si kimono, které mi sjelo až k ramenům. Nevyspale jsem si promnula oči a přemýšlela, kdo mě může v tuto dobu rušit. Bylo pravidlem, že ninjové, kteří drželi v noci hlídku, měli další den povolení neúčastnit se dopoledních tréninků. Mrzutě jsem odsunula dveře a pohlédla do tvrdých očí ženy ve středních letech.

"Jsem Senju Tsunade. Ty musíš být Haruno Sakura." prohlásila sebevědomě a prošla kolem mě do domu. Překvapena jejím nenadálým vtrhnutím, ani jsem hlasitě neprotestovala. Kdo byla ta žena? Zvědavě se kolem sebe rozhlížela a nedbala na moje spací kimono a rozložený futon. Zřejmě jí bylo úplně jedno, že mě vyrušila. "Jestli jsem přišla nevhod, měla jsi mě taktně upozornit a upravit se." ostře mě napomenula. "Žena by nikdy neměla vpustit do svého domu cizince, když vypadá takhle." Gestem mávla mým směrem a změřila si mě pohrdavě od hlavy až k patě.
"No, na to, jaké jsem o tobě slyšela ódy, jsi mi tu zatím moc talentu nepředvedla." odfrkla si posměšně a urovnala si temně zelené kimono, které mělo největší výstřih, jaký jsem kdy viděla. Tsunade si sedla a pokynula mi, abych dala vařit čaj.

"P-promiňte!" ohradila jsem se dotčeně. "Ale kdo vlastně jste? Proč jste za mnou takhle ráno přišla?" Rozhořčeně jsem ze sebe vyrazila, naštvaná, že mi tahle žena tak okatě poroučí a naprosto nedbá zásadám slušného chování.
"Jak jsem řekla, jmenuji se Tsunade. Tvůj nový sensei."
"M-můj nový sensei?" vyhrkla jsem a zarazila se v půlce pohybu. "Od kdy?"
"Právě ode dneška. Stařešinové pro mě poslali, protože se ti prý nedostávalo správného výcviku kunoichi. Tak jsem tady, abych zachránila situaci."
Překvapením jsem oněměla.


Jupí, další díl je na světě. Asi se divíte, proč se se zveřejňováním tak flákám. Teď už píšu nové díly, příběh se posunul a v téhle fázi jsem povídku ještě nikdy neměla. Tak mi to dává docela zabrat, hah!
* K tomu názvu, je to částečně přepsaná zkratka ANBU jednotek, ale v prostředí, kde se děj odehrává mi neseděl ten název, tak jsem to napsala celými slovy.
Užívejte si prázdniny! Sasukey
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Thesia Thesia | Web | 3. července 2018 v 22:35 | Reagovat

Parádní!! Celkem mi je ale Sakury někdy líto :( :D Píšeš krásně, jen tak dál! :)

2 nena nena | 4. července 2018 v 22:01 | Reagovat

och, kedy to už Sakure konečne skončí? :D Super dielik :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama