Watashi hadare? 11

4. července 2018 v 15:00 | Sasukey |  Watashi hadare

"Nikdy neukazuj kotníky jako nějaká prodejná prostituka!"
"H-hai!"
"Obi si zavazuj tímhle způsobem a obmotej ho nakonec touto páskou, uzly připevni tak, aby nebyly vidět."
"Mhm."
"Když sedíš, ruce měj složené v klíně a nohy vždy u sebe. Takhle sedí ochlastové v hospodě. Jsi snad nějaký sprostý ožrala?"


"Ne, nejsem." hlesla jsem vyčerpaně a snažila se soustředit na správné držení těla, jak mi Tsunade‑sama poručila. Už jsem s ní v jejím příbytku seděla bezmála tři hodiny a připadala jsem si hůř než po těch nejdelších tréninzích s Madarou.

Podle Tsunade jsem byla nevhodně ustrojená, vlasy jsem měla neupravené a rozcuchané, ve špatném účesu. Celý můj zevnějšek vypovídal o nepříliš velké péči. A já jsem vlastně za celou tu dobu, kdy do mě hustila všemožné urážky týkající se mého vzhledu a vystupování, nepochopila, o co jí jde a proč jí na tom tak záleží. Pomalu mi začala docházet trpělivost.

"Umíš hrát na nějaký hudební nástroj?" otázala se mě ostře.
"Hudeb-"
"Ano, hudební nástroj. Třeba samisen." zabodla do mě oči. Naštvaně jsem nefoukla tváře. Jak bych asi mohla hrát na hudební nástroj? "Takže neumíš. To jsem si mohla myslet. V čem jsi vlastně dobrá? To jsi kunoichi? Máš už vůbec měsíční krvácení?" Pohár mojí trpělivosti přetekl. Zvedla jsem se, zpříma na ni pohlédla a důstojně se jí uklonila. "Tsunade-sama, děkuji vám za cenné rady, které jste mi dala. Když mě omluvíte, čeká mě cvičení ninjutsu v dojo se Sarutobi-senseiem. Nerada bych se vás dotkla, ale nemyslím si, že jsem vhodná adeptka na vaši studentku." Chystala jsem se k odchodu, když se k mým nohám zabodl vržený kunai. Tsunade si mě měřila vražedným pohledem. "Nikdy v životě se mnou takhle nikdo nemluvil, kdo si myslíš, že jsi?"

"Nenechám se od vás dále urážet, myslete si o mně, co chcete. Odcházím." odsekla jsem prostě a kunai hodila na stůl, kde se zabodl přímo doprostřed dřevěné misky. Nikdy bych si nedovolila takhle mluvit se senseiem, ale tahle žena nebyla v žádném případě někdo, ke komu bych měla cítit respekt. Netušila jsem, proč mi dává rady, jak se oblékat a proč bych měla umět hrát na nějaký blbý hudební nástroj. Uslyšela jsem slabé zašustění látky a otočila jsem se právě v okamžiku, kdy Tsunade mířila dřevěnou tyčí na mou hlavu.

Automaticky jsem výpad vykryla, otočila se na místě a zasáhla ji úderem lokte do žeber, které si nekryla. Dřevěnou tyč jsem popadla a jednoduchou pákou na zápěstí ji vytrhla překvapené Tsunade z rukou. Zahodila jsem ji na podlahu a chtěla znovu odejít, ale zadržel mě chabý pokus mé soupeřky o nějaký směšný kop na horní pásmo. Uskočila jsem, udělala parádu směrem k jejím zádům a zasadila jí několik rikken úderů a než se vzpamatovala a začala je vykrývat, uskočila jsem opět a náš souboj zakončila kopem na břicho, který ji povalil na zem.

Naštvaně jsem vyšla z domu a s hlasitým prásknutím za sebou zasunula dveře. Rozčileně jsem odběhla do doja, kde ostatní trénovali. Sarutobi se podivil, když mě spatřil na tatami a se zmateným výrazem ke mně došel. "Sakuro," oslovil mě, "bylo mi řečeno, že dnes budeš trénovat s Tsunade‑chime." Věnovala jsem mu nevraživý pohled, ale hned jsem se hluboce uklonila, abych ho neurazila.
"Omlouvám se Sarutobi-sama. Ukázalo se, že nejsem na trénink této úrovně připravena." poznamenala jsem tiše.
"Chápu." odvětil Sarutobi a já postřehla jeho zacukání koutkami. Smál se mi? Zajiskřily mu pobaveně oči, když viděl můj výraz. Pak mě poklepal na rameno a ukázal směrem k zápasícím dvojicím. Bez řečí jsem se k nim přidala.

*

Muž s dlouhým plnovousem, hlasitě usrkl zbytek čaje a žena naproti mu ho bez řečí dolila. Výraz, který měla ve tváři, byl netečný, ale pevně semknuté rty vypovídaly o napjaté náladě.
"Tak jak to šlo, Tsunade-sama?" zeptal se muž a mírně se pousmál. Tsunade si posměšně odfrkla, což bylo sice v tuto chvíli nedůstojné, ale ona si to mohla dovolit. "Nechápu, proč jste mě sem nechali povolat. Sleduji tu holku už týden a moc dobře nechápu, co po mě vlastně chcete." utrousila zlostně a nenápadně si promnula podlitiny na pravé straně ruky.


"Myslel jsem... tedy já a zbytek rady, že pod vaším vedením bychom ji mohli rychleji připravit na první mise." odvětil mírně muž a snažil se ignorovat Tsunadinu špatnou náladu. Byla pověstná svými energickými výbuchy a rozhodně ji nechtěl provokovat.
"Pod mým vedením?" vykřikla naoko překvapeně Tsunade a ironicky se zasmála. "Viděl jste ji někdy bojovat? Jak jsem řekla, zjišťuji si o ní informace už od minulého úplňku a řeknu vám, že jsem za celý svůj život neviděla kunoichi v lepší kondici. Vždyť ta holka strčí do kapsy i toho Uchihovic kluka."
"Víme, že je velice nadaná, ale to není ten důvod, proč bychom potřebovali vaši pomoct. Po téhle stránce je připravena více než dostatečně." Tsunade obrátila oči v sloup a naštvaně vypila svůj šálek do dna.


"Jak jste si mohla všimnout, její způsoby jsou… řekněme někdy dost nevybíravé a nevhodné." usmál se omluvně stařešina. "Je to bezpochyby způsobeno absencí ženského dozoru v dětství a neustálým tréninkem tady v Konoze. Jednoduše jsme nebyli připraveni na dívku takovéto kapacity a vzhledem k tomu, že byla tady jediná, nečekali jsme, že se dostane tak daleko..."
"Podívejte, na tohle jste měli myslet dřív. Psychickou odolnost jistě má a jako ninja je vycvičena perfektně, ale z hlediska mentálního uvažování je jako kunoichi prostě nepoužitelná." zakroutila nesmlouvavě hlavou Tsunade a stařešina se mírně zamračil.


"Dovolím si nesouhlasit. Do samotného rozřazování a povýšení do Jouninského stavu zbývá ještě několik měsíců. Netvrďte mi, že žena vašich schopností, by nebyla schopná něco udělat s dívčí psychikou." Tsunade si povzdechla a chvíli přemýšlela. Ta dívka v sobě měla velký potenciál, to cítila hned. Byla krásná a půvabná, jen toho neuměla dostatečně využít. Neměla ty správné ladné pohyby při chůzi, neuměla se na muže podívat svůdně ani ho zaujmout pohledem. Nedovedla si ji představit v lázních nebo při čajovém obřadu, kde je potřeba konverzovat a navodit tu správnou atmosféru.
"Uvidím, co se dá dělat. Po dnešní katastrofální schůzce si nemyslím, že bude ochotná mě ještě vyslechnout, ale pokusím se ji připravit, když bude souhlasit."
"Děkuji vám Tsunade-sama. Věřím, že Sakuru-san pod vaším bedlivým dohledem nasměrujeme tím správným směrem."
"Zatím se moc neradujte… Rozkvetlé Sakury jsou pevně spjaty kořeny se zemí. A myslím, že tahle už nám začala rašit první poupata." hlesla pochybovačně Tsunade a nalila si saké.

*

Seděla jsem se Sasukem u stolu a rozžvýkávala tuhé hovězí maso, které jsme měli k večeři. Snažila jsem se nevnímat jeho upřený pohled, ale nakonec jsem to nevydržela. "Co je? Proč na mě tak koukáš?"
"Kde jsi byla dopoledne?"
"He?" podivila jsem se. Nikdy Sasukeho nezajímalo, co dělám. "Mno… Navštívila mě jedna žena, senseika, a chtěla, abych se stala její žačkou." zamumlala jsem a naštvaně krčila obočí při vzpomínce na její urážky.
"Žana a kunoichi?" podivil se Sasuke. "Tak to je zvláštní, kromě tebe tady žádná nikdy nebyla. Co tě přesně měla učit?" vyzvídal dál a propaloval mě pohledem. Odfoukla jsem si pramen vlasů z očí a pokračovala. "Vlastně ani nevím. Chtěla mi nejspíš říct, jak se oblékat a správně si uvázat obi." prskla jsem nasupeně a Sasuke se ušklíbl. "Tak to je něco, co přesně potřebuješ."
Nevěděla jsem, jestli to myslí ironicky nebo vážně, tak jsem radši nic neřekla.

Po večeři jsme šli tmavou ulicí vedle sebe a opět jsme mlčeli. Já se v myšlenkách pořád vracela k Tsunade a tomu, proč ji za mnou vlastně poslali a Sasuke byl taky duchem nepřítomen. Před našimi domy se najednou zastavil a koukl na oblohu. "Děje se něco, Sasuke?"
Zavrtěl hlavou a dál upřeně sledoval hvězdy. Začínal mě děsit. Mírně jsem do něj drcla ramenem, aby se vzpamatoval, ale on mě i tak dál ignoroval. Povzdechla jsem si. "Nechceš jít dál?" zeptala jsem se spontánně. Samotnou mě moje otázka překvapila. Sasuke sebou trhl a udiveně se na mě konečně podíval. "T-totiž, napadlo mě, že jsme si vlastně spolu nikdy nedali čaj a to tu naproti sobě bydlíme skoro 4 roky." vyhrkla jsem rychle na vysvětlenou a rozpačitě jsem si uhlazovala vlasy.

Byla to pravda. Když jsem byla mladší, ani by mě nenapadlo pozvat svého kamaráda dovnitř do domu. A vlastně jsem nikdy neměla ani moc času a nevěděla jsem, zda se to smí. Teď už jsem byla v takovém postavení, kdy jsem si určité věci mohla dovolit. Sasuke se nedůvěřivě podíval nejdřív na mě a potom na dveře za mnou. "Samozřejmě nemusíš, já jen že-"
"Rád." přerušil moje blekotání a chladně mě obešel směrem k verandě. Honem jsem za ním odcupitala a otevřela mu dveře.

"Posaď se, dám vařit čaj." usmála jsem se na něj a sundala si vrchní kimono. Zapálila jsem oheň pod malými kamínky a taky svíčky v lampě.
"Koukám, že se ti zásoby bylinek zase zvětšili." poznamenal, zatímco se kolem sebe rozhlížel. Neušlo mi, že si taky povolil kimono a napůl odhalil hruď. Tvář mi polil červený ruměnec, když jsem se na něj koukla, ale honem schovala svoji tvář pod vlasy. "Ano, Jirayia-sama, ten bělovlasý muž, mi jich hodně dal."
"Jste dobří přátelé?" zeptal se zvědavě Sasuke a skrz plamen svíčky na stole se na mě pátravě zahleděl. Zase jsem pod jeho pohledem zrudla a v duchu si zanadávala. Proč mě tak znervózňoval?
"Hmm… To ani ne. Viděli jsme se párkrát, to on mě dovedl do vesnice před lety." řekla jsem a zamyšleně pozorovala bublající kotlík s čajem.
"Je zvláštní, že tě přišel navštívit po tak dlouhé době…" uvažoval nahlas Sasuke. Nic jsem mu na to neřekla, jen se neutrálně usmála a pokrčila rameny. Nebyla jsem si jistá, co všechno mu můžu říct. V mysli jsem pořád měla Jirayiova slova o Madarovi. Věděla jsem, že nesmím nikomu vyzradit, kdo byl můj sensei a že mě trénoval několik dlouhých let. Nalila jsem nám oběma čaj a povzdechla si.

"Sasuke, přemýšlel si někdy o budoucnosti?" zašeptala jsem do ticha. "Nemyslím tím rozřazení k jednotkám. Chci říct… jak ukončíme výcvik za pár měsíců, budeme si muset všichni určit priority."
"Vím, co chci dělat." pronesl sebevědomě a rty zkřivil do zvláštního úsměvu. "Nejdřív musím získat zkušenosti v misích. Pak chci pomstít svůj klan a vrátit mé rodině zpátky čest."
Zaraženě jsem mlčela a vstřebávala tuto informaci. Celá tahle situace a konverzace se Sasukem byla velice křehká. Nikdy se mi s ničím nesvěřoval. Že je sirotek jsem věděla, ale jiné podrobnosti o jeho klanu a rodině jsem se nedozvěděla. Bála jsem se skoro dýchat, abych nenarušila jeho povídavou náladu a on se přede mnou zase neuzavřel do své bubliny. "Nějakou chvíli to ještě potrvá… ale já jsem trpělivý."

"Sasuke… co se vlastně stalo?" pípla jsem tiše a křečovitě svírala misku s čajem. Na chvíli to vypadalo, že se na mě vrhne přes stůl a zabodne mi kunai do břicha, ale pak si jen opřel ruku dozadu za záda a koukl na strop, jakoby snad vzpomínal. Kimono mu sjelo k ramenům a já získala perfektní výhled na jeho mužnou hruď. Se sebezapřením a vařícím obličejem jsem od jeho těla odtrhla zrak a snažila se vnímat slova, když opět promluvil.
"Vyvraždili je. Všechny." řekl prostě a napil se. "Měli jsme sešlost celého klanu a oddíly samurajských jednotek tam tu noc vtrhly a všechny zabili. Byl jsem schovaný v tajném přístěnku. Když dům zapálili, utekl jsem kanálem do řeky a tam mě našli muži, kteří mě odvedli sem." dořekl konečně a v místnosti zavládlo tíživé ticho.

Najednou mi ho bylo líto. Hleděla jsem do tváře člověku, který přišel jako já úplně všechno a možná ještě o víc. Já našla štěstí u Madary a díky tomu, že jsem vlastně byla svým způsobem sirotek odmalička, nikdy jsem asi nepoznala utrpení ze ztráty rodiny jako Sasuke. Uvědomila jsem si, proč tolik lpí na starých zvycích a znaku jeho rodiny.
"Omlouvám se. To jsem netušila." hlesla jsem a jemně se dotkla Sasukeho ruky. Ucukl, ale nedal ji pryč. Brala jsem to jako dobré znamení. "Něco ti chci dát." pronesla jsem a zvedla se. Obešla jsem ho a odkryla prkna pod podlahou, kde jsem schovávala katanu a wakizashi. Krátce jsem pohlédla na meč, ale už jsem byla rozhodnutá. Sice to byl dárek od Madary, ale nikdy jsem to s katanou neuměla tak obratně zacházet a věděla jsem, že Sasukemu to jde mnohem lépe. Na tréninku v boji s mečem ho nikdo neporazil. Bylo správné, aby měl pořádnou katanu se znakem Uchiha klanu, která pocházela od jeho příbuzného.

Opatrně jsem ji vzala a předala ji v natažených rukách Sasukemu. Ten ji nechápavě převzal a povytáhl z pochvy. Oči se mu zaleskly, když viděl vyryté znaky na čepeli a jemný znak vějíře na rukojeti. "Promiň, že je už použitá. Trénovala jsem s ní celé tři roky." omluvně jsem poznamenala a pátravě se zadívala do Sasukeho tváře. Jako vždy byl naprosto nečitelný. "Já… nemůžu ti říct, kde jsem ji vzala, Sasuke, ale myslím, že je správné, abys ji měl ty." dopověděla jsem a čekala na jeho reakci.
"Arigato." odpověděl chladně a zasunul katanu zpět do pouzdra. "Vážím si toho a nebudu se tě ptát, odkud ji máš." poznamenal a vstal. Překvapeně jsem se za ním ohlédla. "Dobrou noc, Sakuro."
"Dobrou noc, Sasuke-kun." hlesla jsem za ním, ale to už jsem slyšela jeho kroky po písčité cestě venku za dveřmi. Seděla jsem na zemi vedle rozpitého čaje ještě několik minut a přemýšlela. Sasukeho asi sebralo, když jsem mu věnovala něco tak cenného, jako byla katana jeho rodiny. Chtěla jsem se jít opláchnout a jít spát, když jsem znovu zaslechla kroky před domem. Na chvíli jsem se zaradovala, že je to on, ale tyhle kroky byly moc rychlé a lehké.

"Co potřebuje Tsunade-sama?" zeptala jsem se a ani se nesnažila skrýt nevraživost v hlase. Nechápala jsem, jak může mít ta žena pořád takovou drzost a znovu za mnou přijít. Odkašlala si, a pak spustila: "Sakuro, omlouvám se za dnešní nepříjemnou situaci. Vím, že jsem nezačala dobře, ale sama jsem nevěděla, jak s tebou jednat." odmlčela se, jakoby čekala, že jí začnu odporovat. Když jsem mlčela, pokračovala dál. "Nechci se ti vnucovat a přikazovat ti, aby ses stala mojí žačkou. Je mi jasné, že z hlediska boje ti v žádném případě nemohu konkurovat… Na druhou stranu jsou tu i jiné věci, které by tě mohli zajímat."
"Jako třeba které?" opáčila jsem pochybovačně.
"Jsem léčitelka a medic ninja. Tvůj sensei Orochimaru-sama mě požádal, jestli bych neprohloubila tvé znalosti v téhle oblasti."
"Proč jste mi tedy začala říkat, jak se mám chovat a oblékat." namítla jsem odmítavě. Tsunade se nervózně zasmála a přejela prsty po dřevěném rámu, který držela v podpaží.
"To je další část mé… řekněme přípravy. Každopádně jsem už pochopila, že v tomto směru nemá cenu se tě pokoušet měnit. Jak říkám, byla to má chyba, špatně jsem tě odhadla."
"Přijímám vaši omluvu. Vy mi, prosím, odpusťte mé neslušné chování u vás v dojo." uklonila jsem se a čekala na její odchod.
"Něco bych ti chtěla dát." pronesla najednou a předala mi do rukou těžký balík v rýžovém papíru. "Není to zbraň na zabíjení ani jedovatá bylinka, těch máš až dost." zasmála se Tsunade a taky se mi uklonila. "Největší nepřítel je ten v nás, Sakuro. Dobrou noc."

Po jejím odchodu jsem nedočkavě zasunula dveře a položila opatrně dřevěný rám v papíru na zem. Jemně jsem zatahala za provázky, kterými byl ovinut, a rozložila části obalu na zem. Leknutím jsem odskočila. Třesoucíma rukama jsem zvedla nejspíš kovovou desku, která se na jedné straně leskla a odrážela obraz. Tedy mě. Hleděla jsem do vlastní tváře. Přejela jsem si po růžových vlasech a dotkla se řas kolem zelených očí, pohladila jsem si jizvu kolem levého ucha a usmála se na sebe. Tak takhle jsem vypadala?

Pár drobností k dnešnímu dílu.:Hledala jsem si informace ohledně zrcadel, protože nechci psát blbosti a našla jsem, že se dříve ve středověku (ale i ve starověkém Římě) používaly leštěné kovy a jejich slitiny. A vzhledem k tomu, že Japonsko v tomhle průmyslo vynikalo (katany a jiné zbraně), je jasné, že něco na způsob zrcadla tam měli. :)
Dále se omlouvám, že nějaké sasusaku scénky tak oddaluju (přece jenom jsme na 11. kapitole a nic moc se vlastně nestalo), ale nemám ráda, když je všechno "hrrr". Chci, aby to bylo reálné a trochu to vystihovalo i chování postav v klasikém Narutovi a taky odpovídalo době, ve které se povídka odehrává. Sasusaku plánuju, dokonce i nějaké fakt ero scény, ale musím se k tomu dostat nenásilně a nenápadně.
Nakonec, jestli jste si všimli, začala jsem prokládat některé přímé řeči citáty. Ty jsem si nevymyslela, opravdu existují. :) Čerpám z japonských citátů a přísloví z knih doma a internetu. Některé jsou moc hezké a řekla jsem si, že se do povídky hodí (třeba ten o rozkvetlé sakuře, nebo o smrti válečníka).
Mějte se hezky, Sasukey
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Thesia Thesia | Web | 4. července 2018 v 15:34 | Reagovat

Krásné, a neboj, my si na ty scénky počkáme. :P :)

2 nena nena | 4. července 2018 v 22:02 | Reagovat

Som rada, že si tak krátko po sebe pridala 2 časti :) A na Sasusaku scény si určite počkáme, tiež mám radšej keď sa ten vzťah poriadne vyvíja, nech je vidno akú cestu to prežíva :) teším sa na pokračovanie :)

3 Richard Richard | Web | 5. července 2018 v 19:27 | Reagovat
4 megumi-sakamaki megumi-sakamaki | E-mail | Web | 6. července 2018 v 16:52 | Reagovat

Moc pěkné uvidíme co bude dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama