Watashi hadare? 13

10. července 2018 v 11:29 | Sasukey |  Watashi hadare
Celý týden bylo všude hotové pozdvižení. V samotné vesnici i ve výcvikové čtvrti. Všichni ninjové i lidé z Konohy měli plnou hlavu nadcházející zimní slavnosti, která se měla dnes konat. Každý rok to bylo velkolepé, ale letos poprvé jsme s ostatními chuunniny mohli osobně zajít večer mezi lidi a slavit s nimi. Mladším geninům a nováčkům to bylo zakázáno. Já jsem nikdy na žádném takovém festivalu nebyla a neuvěřitelně jsem se těšila. "Co si chceš obléct?" zeptala se mě Tsunade, zatímco si myla ruce ve vědru s vodou.

Stejně jako já je měl celé od krve. Dnes jsme totiž musely kvůli infekci amputovat jedné ženě končetinu. Ještě teď se mi z pocitu při operaci zvedal žaludek. "Mno… Myslela jsem, že si vezmu jedno své čisté kimono-"
"Je dámské?" přerušila mě hned Tsunade.
"Ne. Totiž, myslím, že není. Jen tak vypadá." Senseika si mě změřila od hlavy až k patě a zachmuřeně zakoulela očima. "Sakuro, jednou za rok by sis mohla vzít kimono dámského střihu. Vím, že tvoje oblečení je praktické a je skoro k nerozeznání od normálních kimon, ale tohle je slavnost!"
"No a?"
"Pff!" odfrkla si Tsunade a popostrčila mě ke dveřím. "Každá žena chce na takové události vypadat nádherně! A taky tě ostatní budou sledovat a hodnotit. A věř mi, nic neunikne bedlivému oku místních žen a drben. Měla by sis vzít něco speciálního."
"Speciálního…" zabručela jsem pod nosem a vyšla z Konožské nemocnice.
"Za soumraku k tobě přijdu a trochu tě upravím!" zavolala na mě ještě Tsunade a mávla mi. Mírně jsem se jí uklonila a šla po svých. Moc jsem nestála o její rady ohledně mého vzhledu, ale věděla jsem, že nemá cenu se s ní hádat.

Na nebi se tvořily husté sněžné mraky a ledový vítr se do mě opíral ze všech směrů. Přitáhla jsem si k tělu blíž obě vrstvy kimona a přidala do kroku. Vidina teplého čaje a sálajícího ohně z kamen mě hnala rychleji k domu. Po cestě jsem potkala nové geniny, jak trénují překážkové běhy a několik chuunninů, včetně Nejiho a Kiby, kteří na mě vesele mávali. Všimla jsem si, že jsou učesaní a převlečení v čistém oblečení. Neji si dokonce spletl vlasy do slavnostního copu. Sasukeho jsem celý den neviděla, dokonce ani na jídle se dlouho nezdržel. Doufala jsem, že budeme příležitost si popovídat na slavnosti. Pokud ho tam tedy najdu. Sice tvrdil, že do vesnice zajde, ale jak jsem ho znala, bylo dost dobře možné, že si vzal naschvál hlídku, aby se vyhnul společnosti lidí.

Rychle jsem zatopila a dala ohřát vodu, abych se mohla umýt. Ven do lázní se mi chodit nechtělo, protože tam mrzlo, ale co bylo hlavní, v horkých pramenech teď seděla většina mužů. Pořád jsem ještě nechtěla upustit od starého zvyku koupat se sama a něčí přítomnost v lázních mi byla krajně nepříjemná. Opláchla jsem se tedy vevnitř svého domu a u toho si v klidu popíjela čaj. Přisypala jsem si do vody směs bylinek na uklidnění a odpočinek, takže se mi brzy i zvedla nálada z aromatických par stoupajících z vědra. Potom jsem si vzala kartáč a několik dlouhých minut česala svoje vlasy, které mi od posledního stříhání narostly zase po pás. Protože jsem nevěděla, jak si je mám upravit, nechala jsem je zatím rozpuštěné a doufala, že mi Tsunade pomůže. Pak jsem zvažovala, co si mám obléct. Věděla jsem, že je to výjimečná událost a hodí se, abych si vzala kimono, které nosí ženy... problém byl, že jsem měla jen jedno. Světle modré od Madary se znakem Uchiha klanu vyšitým na zádech. Zadumaně jsem si ho prohlížela v rukách a přemýšlela, co s tím. Párat jsem ho nemohla v žádném případě, ale věděla jsem, že vzít si ho takhle na sebe by byla holá šílenost. Z myšlenek mě vytrhlo energické zaklepání na dveře. Polekaně jsem nadskočila. "Sakuro! To jsem já." zvolala za dveřmi Tsunade a nečekajíc na vyzvání, sama si otevřela dveře a vstoupila. "Gomene, ale venku je hrozná zima. Nemáš uvařený čaj?" vyzvídala hlasitě a položila na zem velký balík látky. "Co to máš?" spráskla ruce a vytrhla mi z ruky kimono. Šokovaně jsem zírala, jak si látku se zaujetím prohlíží. Byla jsem naprosto odzbrojena její přímočarostí a drzostí. Se zděšením jsem si najednou uvědomila, že hledí na znak na zádech. Ani jsem nedýchala. "Tak on ti už dal i kimono?" uchechtla se pobaveně.
"He?" nechápala jsem.
"Ani jsem netušila, že má ten mladík tak dobrý vkus, je nádherné. Musím se Sasukeho zeptat, kde ho nechal šít." pohladila látku a opatrně kimono položila na stolek. Nepatrně jsem si oddychla a v duchu se zasmála. Ona si myslela, že jsem to kimono dostala od Sasukeho… "No, každopádně, jen v tomhle svrchním jít nemůžeš. Chce to doplnit správné spodní roucho, vhodně zdobené obi a taky zadní výztuž a ozdoby na uzel. Předpokládám, že nic z toho nemáš." spráskla ruce Tsunade a rozbalila pytel, který přinesla. Nezmohla jsem se ani na slovo, jen jsem polkla a připravila se na nejhorší…

"Stůj pořádně a narovnej se. Musím ti to pořádně utáhnout."
"Au, to bolí."
"Promiň, trochu jsem tě škrábla. Tohle si podrž. Opatrně!"
"Proč mám na sobě mít tři vrstvy?" brebtala jsem nespokojeně a snažila se nevnímat Tsunadiny prsty, které kolem mě upravovaly a popotahovaly těžkou látku.
"Je to tradice, vypadalo by to nevhodně, kdybys šla jen ve svrchním kimonu a haori." poučila mě a přeložila mi zadní část obi na zádech. Cítila jsem, jak pokládá nějakou tvrdou destičku na lopatky a obmotává ji přebytečnou látkou.
"Tsunade-sama, mohla byste mi vzadu uzel upevnit tak, aby nebyl vidět ten vějíř?" zeptala jsem se opatrně.
"Cože? Proč? Vždyť je to pocta." podivila se senseika a přestala se zavazováním.
"Nechci, aby lidé věděli, že nosím tohle kimono… Myslím, že to není přijatelné. Chci říct, nemám s jejich klanem nic společného." hlesla jsem tiše. Kdyby tak věděla…
"Jestli ti dal příslušník klanu Uchiha kimono s jejich znakem, pak to něco znamená." pronesla významně Tsunade. "Ale jestli chceš, samozřejmě ti to uvážu trochu nahoře a ještě přidáme nějaké ozdoby."
"Arigato."

Stála jsem takhle před ní asi půl hodinu, než jsem konečně měla upravené všechny části a kimono správně sedělo. Překvapilo mě, že bylo tak lehké a příjemné na dotek. Bylo z jemného hedvábí a obi z bílo zlatého sametu, převázané červenou stuhou. Vzadu mi uzel Tsunade upevnila správně a nahoru přidala několik zlatých ozdob ve tvaru květin, takže znak nebyl vidět. Tsunade si mě teď ze všech chyb prohlížela a hledala nedostatky, které by mohla upravit. Pak se zaměřila na mé splývající rozpuštěné vlasy a nespokojeně mlaskla. "No... Vzhledem k tomu, že nejsi vdaná, nepocházíš z urozené rodina a nejsi ani geisha, mám velmi omezené možnosti jak ti upravit účes."
"To je jedno, jen ať mi nepřekáží v pohybu." zasténala jsem unaveně.
"Hm." odsekla mi a zatlačila mě do vysokého kleku, aby mě mohla učesat. Vzala do ruky hřeben a nějakou divnou sponu a dala se do práce. Několikrát jsem v jejím zkrášlovacím procesu vyjekla bolestí a chytla se za hlavu, kterou mi chtěla nejspíš utrhnout, jinak jsem si nedokázala vysvětlit, proč mě za ni tak tahala. Připínala mi jeden pramen za druhým a nakonec celý spodek svinula do jediného drdolu, který připevnila pomocí zasunující brože s květinami. "A hotovo!" tleskla spokojeně a se zájmem si mě prohlížela. "Už můžu vstát?" zeptala jsem se mrzutě. Venku se setmělo a já chtěla stihnout první vypouštění lampionů. "Kam ten spěch? Teď je venku tma brzy, máš spoustu času. Podívej se na sebe." usmála se a podala mi zrcadlo. S nezájmem jsem na sebe pohlédla a úžasem oněměla. Byla jsem to já, ale vypadala jsem… jinak.
"Tak co? Jsi krásná, že?" Tsunade se nadmula pýchou a poplácala mě na zádech. S úžasem jsem si projížděla po vlasech a kimonu, které mi perfektně sedlo. Najednou jsem se cítila jakási nesvá. Vůbec jsem se necítila ve své kůži. Ta elegantní žena v šatech v odrazu se mi vůbec nepodobala. Polkla jsem.
"D-děkuju, Tsunade-sama."

*

Kráčela jsem pomalu ulicí a soustředila se na kroky, jak mě senseika poučila. Při odchodu z domu jsem totiž hned zaškobrtla, jelikož jsem nebyla zvyklá na tak úzkou sukni. Takže mi Tsunade dala ještě rychlé školení ohledně správné chůze a sezení. Venku začalo mírně sněžit a vločky mi líně dopadaly na rozpálený obličej. Protože jsem na sobě měla několik vrstev, zima mi rozhodně nebyla.
Vydechla jsem úžasem, jaká to byla ve vesnici nádhera. Všechny domy byly propojené lany, na kterých visely pestrobarevné lampiony. Ty byly koneckonců všude. Zářily na stěnách, v pojízdných stáncích, lidé je nosili v rukách, dokonce i na některých stromech s dlouhými větvemi jsem je viděla. Lidé kolem mě se všichni smáli a zdravili se. Atmosféra byla dokonalá. Nestačila jsem se divit a koukat kolem sebe. Procházela jsem kolem stánku se smaženými rybami a jinými mořskými plody, další muž nabízel okrasné předměty a ozdoby a z hostince za nimi se linula neodolatelná směsice vůně koření.
Nejvíc mě ale fascinovaly ženy. Všechny byly tak… upravené a krásné. Buď chodily v doprovodu muže, nebo v menších hloučcích a vesele se spolu bavily. Některé mě zdvořile pozdravily úklonem hlavy, ale většina si mě nevšímala. Asi jsem pro ně nebyla dostatečně zajímavá.

"Sakuro-chan?"
Otočila jsem se za známým hlasem svého kamaráda a věnovala mu úsměv. Po Narutově boku stála drobná tmavovláska s porcelánovou pletí a světlýma očima. Rozpačitě se mi uklonila. "Páni, vůbec jsem tě nepoznal." ohromeně zíral blonďák a popošel blíž ke mně. "Nevěděl jsem, že umíš být tak…"
"Co?" zasmála jsem se pobaveně.
"No… Tak, tak hezká!" vyhrkl a zčervenal. Zvedla jsem jedno obočí a nenápadně koukla na dívku za ním. Nebylo od něj moc taktní, že mi takhle lichotí a ji nechává v pozadí. "Hele, o půlnoci jsme domluveni s Kinou, Nejim, Shikamarem a několika dalšími chuunniny, že půjdeme do jednoho podniku." začal, ale já ho přerušila.
"Nene, to je v pořádku Naruto, užijte si to. Víš já… na tohle moc nejsem. Nemyslím si, že to bude zábava pro mě." nervózně jsem si uhladila kimono a doufala, že mě nebude dál přemlouvat.
"Sakuro, neboj. Víme, jaký postoj máš k alkoholu." zvážněl a usmál se na mě. Dívka před ním přešlápla a začala se ovívat vějířem. "Ten hostinec se jmenuje Irachiku, dělají tam výborný ramen a nalévají jen to nejlepší saké. A slibuju, že se budeme krotit."
Pořád jsem se asi tvářila nepřesvědčeně, protože dodal: "A Sasuke slíbil, že přijde taky." spiklenecky mrkl a já nechtíc zčervenala. "Haha, vy dva jste vážně divní. Už se aspoň vyjádřil?" zeptal se.
"Vyjádřil k čemu?" opáčila jsem nechápavě a on se na chvíli zarazil. Pak se hlasitě rozesmál a pokynul černovlásce k odchodu. "Budeme tě čekat, přijď." zaprosil. "Máme domluvené i taneční a divadelní představení."
"Uvidím, zatím nic neslibuju." zavolala jsem na vzdalujícího se Naruta a jeho křehkou společnici, jež mu byla v patách. Zajímala mě, umínila jsem si, že se na ni při první příležitosti svého kamaráda zeptám. Zamířila jsem k pojízdnému stánku s ovocem a dala si několik sušených druhů broskve a sladkou růži v křupavé krustě.

Spokojeně jsem se procházela po rušné Konoze, když se můj pohled zastavil na skupince žen zhruba v mém věku. Všechny měly nádherná kimona zdobená pestrými ornamenty a v rukách držely deštníky, které bránily sněhovým vločkám dopadat na jejich bezchybný účes a namalované obličeje. Jejich rudé rty se leskly ve sněhobílých tvářích a oči orámované tmavým uhlem pronikavě zíraly na kolemjdoucí lidi. Nejčastěji muže. Fascinovaně jsem si ty geishy prohlížela a neuvědomila si, že se na mě jedna z nich také dívá. "Sakuro." zašeptala překvapeně a lehkým krokem se přiblížila. Zrudla jsem stydlivě, protože mi došlo, že si všimly, že je pozoruju. Pak jsem si teprve uvědomila, že mě ta žena zná jménem. Ladně si přede mě stoupla a vlídně se usmála. Nejistě jsem se ohlédla, jestli si mě s někým nespletla. "Vyrostla jsi." její úsměv se ještě rozšířil, ale tmavýma očima mě podezřívavě sjela od hlavy až k patám.
"Eh, omlouvám se, ale my se známe?" vyhrkla jsem překvapeně a snažila se zamaskovat nervozitu, protože k nám mezitím přišly ostatní dívky z její skupiny a všechny si mě prohlížely stejně jako ona. Zvonivě se zasmála s rukou před ústy a věnovala mi shovívavý pohled. Mírně jsem se zamračila. Neměla jsem ráda, když ze mě někdo dělal hlupáka, ale tahle kráska byla zřejmě zvyklá natahovat myšlenky a napínat věty. Já byla radši, když se jednalo narovinu. "Ty mě vážně nepoznáváš? Ah… Jak bys taky mohla, bylo ti tehdy snad jen čtyři roky." posteskla si smutně. Pořád jsem mlčela a snažila se vybavit její tvář. "Jsem tvoje sestra Hatsumo."

Vyrazila mi dech. Co že to řekla? Znovu jsem si ji prohlédla, ale nepřišlo mi, že je to ona. Hatsumo byla nádherná… to ano, ale téhle ženě nemohl v kráse nikdo konkurovat. "Jistě, mám namalovaný obličej, ta bílá trochu zkresluje." pokrčila omluvně rameny a ostatní dívky se svorně zasmály, jakoby řekla nějaký vtip. Nejistě jsem nakrčila čelo a ona zvlnila rty do pobaveného úsměvu. "Ty ses ale vůbec nezměnila. Dokonce i po těch letech se tváříš stejně."
"Hatsumo-san, co tu děláš?" vyhrkla jsem konečně. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Před pár lety Deidara a teď ona? Jak se sem dostala? A co dělala celé ty roky?
"Bydlím tu v jedné ´*okiji." řekla povýšeně a mrkla na své přítelkyně kolem sebe, ty se opět zachichotaly. "Přestěhovala jsem se do Konohy, abych to měla blíž ke svému patronovi, a tak jsem se stala mentorkou pro maiko, které jsou zatím pouze ve výcviku." pronesla blahosklonně a rozhlédla se po dívkách kolem sebe.
"A-aha…" odpověděla jsem, aniž bych tušila, o čem to mluví. Hatsumo na mě pár sekund s očekáváním hleděla, ale protože jsem mlčela, znovu si vzala slovo. "A co tu vlastně děláš ty? Neříkej mi, že jsi taky geisha." pronesla pochybovačně.
"Ne, jsem-"
"Víš co, mám skvělý nápad!" zvolala a prohodila rukama kolem sebe. "Pojď si s námi sednout do naší okiji. Máme tam čajový salonek, kde budeme mít soukromí, musíme si toho tolik říct!" Popadla mě za paži a bez ptaní mě táhla za sebou. Její maiko kolem nás utvořily neprostupnou bariéru a vesele štěbetaly, jaké je to úžasné shledání.

"Oka-san, vedu si návštěvu." prohlásil autoritativně Hatsumo, jakmile jsme vešly dovnitř domu. Starší žena si na mě pátravě zahleděla, a pak rozkázala dvěma služkám, aby nám připravily čaj a donesly do čajové místnosti. Vyjeveně jsem následovala Hatsumo chodbami až do světle ozářené místnosti, která byla obložena lakovaným dřevem, uprostřed pokoje stál zdobený stolek s hedvábnými polštáři a na kamenných podložkách hořely svíce. U stolku seděly dvě dívky, jakmile jsme vstoupily, leknutím oněměly a s posvátnou úctou hleděly na Hatsumo.
"Ven." rozkázala a odehnala je mávnutím ruky. Urychleně se sebraly a s úklonami vycouvaly z místnosti. Hatsumo hlasitě zavřela a autoritativně mi pokynula, abych si sedla. Zvedla jsem jedno obočí, ale chtěla jsem se dozvědět o svojí sestře víc. Elegantně se usadila naproti mně a podepřela si bradu. "Tak… teď si můžeme promluvit soukromě." zašeptala úplně jiným hlasem. "Když jsem dostala zprávu, že matku i sestry zabili, myslela jsem, že jsi mrtvá taky."

"Utekla jsem." hlesla jsem a snažila z hlavy vypudit nepříjemné pocity spojené s oním dnem. Nebylo pro mě snadné o tom mluvit, ale chápala jsem, že to Hatsumo zajímá. "Kde jsi potom žila? Jak ses dostala do Konohy?" vyzvídala dál a kývla na služebnou, která nám mezitím přinesla podnos s čajem. "Vypadáš… krásně, ale je mi jasné, že maiko ani geisha nejsi. Znám všechny zdejší okije."
"Ne… popravdě jsem-"
"Oh, dost!" promnula si spánky Hatsumo a nalila čaj. "Nechci to vědět. Sakuro, jestli se… prodáváš jako já před lety, musíš s tím přestat. Jestli chceš, zaměstnám tě tady. Sice mi to tu ještě oficiálně nepatří, ale je otázka času než mě Oka-san adoptuje."
"Cože?! Ne, ne! Já nejsem… vždyť víš!" zaprotestovala jsem uraženě a hrdě se napřímila. "Jsem ninja, vyrostla jsem s jedním mužem, který mě trénoval a nakonec mě poslal sem do Konohy, kde dokončuji svůj výcvik. Budu kunoichy." vysvětlila jsem jí a ona si ulehčeně vydechla.
"Tak to jsem ráda." usmála se na mě. "Takže umíš zacházet se zbraněmi a bojovat?" předklonila se se zájmem, až málem rozlila čaj. "Samozřejmě." opáčila jsem. Nechápala jsem, proč ji to tak udivovalo. "Co jsi vlastně dělala ty?"

Zarazila se a vytáhla vějíř, jímž se začala nervózně ovívat. "Víš, co jsem dělala, abych nás uživila, nedělej hloupou." sykla najednou ostře a zabodla do mě svoje černé oči. "Matka se o nás nebyla schopná starat, tak mě začala prodávat už jako dítě… Později s tím nešlo přestat. Umřely bychom všechny hlady. Když jsem se dostala do Kjóta, všiml si mě jeden muž a ten mě nabídl Oka-san jako učednici na geishu… I když jsem byla už odrostlá, dokázala jsem to dopracovat až sem." rozpřáhla ruce kolem sebe a následně se napila čaje. "Nemáš právo mě soudit-"
"Nesoudím tě." přerušila jsem její emotivní řeč a taky si usrkla. "Každý z nás si musel v životě něco vybojovat. Nechtěla jsem tě urazit, promiň… Přeju ti, ať jsi šťastná. Minulost nejde změnit." zadívala jsem se smutně na svíčku, a pak na ni. Oči se jí jemně leskly, ale hned si je otřela hřbetem ruky. "Hah… Kdy jsi tak zmoudřela? Připadám si teď vedle tebe teď jako husa."

Hatsumo za chvíli přivolala ostatní dívky a ty se k nám radostně připojily, šťastné, že jim bylo dopřáno té pocty, aby strávily večer ve společnosti mé starší sestry. Vesele se mezi sebou hádaly a srovnávaly účesy a barvy látek, kterou měly na sobě. Všímala jsem si nepatrných rozdílů mezi nimi a mnou. Například ruce. Zahanbeně jsem ty svoje, plné mozolů, šrámů a jizev, schovávala v dlouhém rukávu kimona, zatímco ony se přely, který olej je pěstí lépe. Nekonečná debata, týkající se básně haiku o křídlech vážky, mě naprosto zničila. Jejich perfektně udržované vlasy a bezchybná pleť se nemohly měřit s mým obličejem, na kterém dokonce ještě teď byly známky zápasu z doja. Když se rozhodly procvičit tanec, ohromeně jsem několik minut koukala na jejich ladné pohyby a tiše záviděla. Po ukončení ukázky se ukláněly a vzájemně si radily, jak obratně chytat při choreografii vějíř. Uvědomila jsem si svoje dívčí nedostatky v plném rozsahu a nebylo mi to vůbec příjemné. Když jsem se dnes vypravovala na slavnost a Tsunade mě ustrojila, myslela jsem, že jsem krásná. Teď už jsem o tom nebyla úplně přesvědčená.

Ve srovnání s Hatsumo a Ino jsem byla těžce podprůměrná. Nešlo o kimono… neměla jsem ladnou a elegantní chůzi jako ony. Když jsem se smála, nedávala jsem si ruku před ústa a byly mi vidět zuby. Odpovídala jsem nezdvořile a v konverzaci jsem byla neohrabaná. Najednou jsem si připadala směšně.
"Ty netancuješ, Sakuro-san?" otázala se mě Ino rádoby lítostivým hlasem.
"Ne." odpověděla jsem prostě. "Hatsumo-san, děkuju za pozvání. Jsem šťastná, že jsme se po letech našly." vstala jsem a uklonila se jí.
"Sakuro!" vyhrkla teatrálně a chytila mě dramaticky za ruce. "Kdybys cokoli potřebovala, cokoli! Přijď, tahle okija tě vždy uvítá."
Nervózně jsem se rozloučila s ostatními dívkami a vyšla z domu. Až na ulici jsem si hlasitě oddechla a uvolnila se. Tohle setkání… bylo divné. Hatsumo jsem si pamatovala z dětství málo, a proto jsem hned nepochopila, proč se ke mně tak hlásila a přehrávala svoje emoce před ostatními geishami. Asi to bylo v tomhle prostředí běžné. Věděla jsem naprosto přesně, že mezi ně nepatřím.

"Tady jsi." ozvalo se podrážděným hlasem za mnou. Sasuke ke mně došel a překvapeně zatajil dech, když se na mě koukl pořádně. Zatvářil se mrzutě a popošel blíž ke mně. "Co to máš na sobě?" zamumlal a uhnul pohledem na stranu.
"Sváteční kimono." vysvětila jsem a přejela si po bocích.
"Hm…" zabručel a koukl směrem někam za mě. Prohlédla jsem si ho taky. Můj přítel měl na sobě taky nové kimono, tmavě modré a přes něj měl přehozené černé haori se znakem klanu na zádech. Pomyslela jsem si snad poprvé v životě, že je Sasuke vlastně velice pohledný a mužný a při té myšlence zčervenala. "Pojď, půjdeme do Irachiku." prohlásil autoritativně a vzal mě za loket. Jeho gesto mě tak překvapilo, že jsem ani neprotestovala a šla poslušně za ním. Naštvaně přidal do kroku, když jsme procházeli kolem skupinek lidí a ani neodpovídal na úklony jiných shinobi. Co ho tak rozrušilo? "Sasuke, počkej!" vyhrkla jsem přidušeně po několikátém zakopnutí. "Nemůžu jít tak rychle v tom kimonu!" protestovala jsem, zatímco mě táhl. Zastavili jsme až pod jedním altánem, kde nesněžilo. Oddechla jsem si a rozzlobeně dala ruce v bok. "Co ti zase je?" nakvašeně jsem si oprašovala sníh z vlasů a ignorovala jeho pohled. "Vypadáš… divně." vypadlo z něj najednou a já se zarazila. "Co je na mě divného?" smutně jsem se na něj podívala. Nechápala jsem proč, ale od Sasukeho mě to mrzelo. Doufala jsem… Že se mu budu líbit?

"Všichni na tebe koukají." odsekl potichu a přistoupil ke mně blíž.
"Cože?" opáčila jsem nechápavě. "Všichni koukají na všechny, Sasuke! Dívky si oblékají hezky právě proto, aby se na ně lidi koukali!" papouškovala jsem slova Tsunade a snažila se nezačít na něj křičet vzteky. "Ale na tebe koukají víc!" nafouknul tváře a zkřížil ruce před tělem v obranném postoji. "To proto, že vypadáš…" odmlčel se, a pak dořekl: "Takhle."
Bezradně jsem na něj hleděla a snažila se přijít na to, co mi chce vlastně říct. "Jak vypadám?" zašeptala jsem s mírným ruměncem na tváři.
"Hezky." hlesl potichu a dělal, že ho hrozně zaujalo dřevěné zábradlí kolem. Od Sasukeho lichotka zněla tak zvláštně. Nemohla jsem pobrat, že byl naštvaný, protože jsem vypadala hezky a někdo jiný se na mě koukal. Bylo to tak komické, až jsem se rozesmála. Trhl sebou a zpražil mě chladným pohledem. "To není k smíchu. Myslel jsem to vážně."
"To, že se na mě lidi koukají, nebo to, že mi to sluší?" zachichotala jsem se a pohladila ho jemně po paži.

Jakmile jsem se ho dotkla, jeho pohled zjihl, ale neopětoval mi žádným způsobem dotek. "Oboje." zabručel a zašmátral v kapse pod kimonem. Vytáhl malý balíček a podal mi ho. "Něco… něco pro tebe mám." zamumlal rychle a ohlédl se za sebe, jestli se náhodou někdo nedívá. Pomyslela jsem si, že je opravdu ninja každou buňkou v těle. Dokonce i při situaci, jako byla tato, se přesvědčoval, že ho někdo nesleduje. "Co je to?" podivila jsem se a balíček si vzala. Na kratičký okamžik se naše dlaně překryly, ale on hned tu svoji stáhl zpátky k tělu. Opatrně jsem rozvázala provázek, kterým byla omotaná podlouhlá dřevěná krabička s víkem. Otevřela jsem ho a vytáhl předmět, který ležel na sametové podložce. "To je vějíř?" vydechla jsem překvapeně a jedním pohybem ho rozevřela. Byl nádherný. Tmavě modrý lesklý povrch byl protkaný bílými ornamenty a na kraji lemován tmavě červenou stuhou.
"Líbí se ti?" zeptal se starostlivě můj společník.
"Je překrásný, Sasuke! Moc ti děkuji." vyhrkla jsem vděčně. "A-ale já pro tebe nic nemám." posmutněla jsem, ale on jen mávl rukou. "To je v pořádku. Pojď, půjdeme za ostatními." pronesl a chystal se k odchodu. V ten moment jsem ho zadržela. Asi to bylo tím rozrušením nebo radostí z dárku… Jemně jsem mu chytila rameno a stáhla ho k sobě blíž. Druhou ruku i s vějířem jsem mu protáhla pod paží a chytila ho za záda. Přitiskla jsem si hlavu na jeho hruď a několik sekund jsme stáli pod altánem v objetí. Za chvíli se ode mě Sasuke odtrhl a s červeným obličejem ustoupil stranou, abych mohla projít. Sama jsem byla trochu v rozpacích. Snad jsem něco nepokazila…

Vítězné "hurá!" dnes psát nebudu, protože se mi díl vůbec nelíbí a celkově se mi špatně psal. Jenže vůbec nevím, co bych měla předělávat a změnit. Prostě mi tentokrát přijde, že je to takový…nijaký. A navíc jsem ho chtěla mít ještě delší a vecpat tam několik dalších odstavců, jenže ouha, omezený počet slov. Jo a doufám, že jste pochopili symboliku vějíře, co dal Sasuke Sakuře. Uchiha totiž znamená v japonštině vějíř a mají ho ještě ke všemu ve znaku...:) Snažila jsem nenápadně naznačit Sasukeho city. Díky za přečtení a komentáře, Sasukey :)
*okija-dům, ve kterém žijí geishy
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nena nena | 10. července 2018 v 13:38 | Reagovat

Jeej je to úplne super, mne sa to veľmi páčilo. Tieto Sasusaku scény milujem, keď je to také nové všetko, ach :-P Teším sa veľmi na pokračovanie, dúfam, že tam bude ešte niečo z tej slávnosti :)

2 Sasukey Sasukey | Web | 10. července 2018 v 23:53 | Reagovat

[1]: Jojo, bude! :D Díl už je napsaný a přednastavený. :-)

3 nena nena | 11. července 2018 v 21:52 | Reagovat

[2]: O_O  O_O OMG na kedy? :D ja už sa neviem dočkať! :D :D

4 Thesia Thesia | Web | 12. července 2018 v 9:24 | Reagovat

Krásné, nejvíc se mi líbí ten konec! Takové roztomilé scény zbožňuju. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama