Watashi hadare? 17

25. července 2018 v 22:13 | Sasukey |  Watashi hadare
Rozechvělými prsty jsem si balila do příručního vaku potřebné věci a snažila se uklidnit. Dnes jsem odcházela. Cesta k Danzouovi do panství měla trvat dva dny zrychleného přesunu. K hranicím území provincie ohně jsem měla doprovod, ale dál už jsem pokračovala sama. V místě určení jsem se měla spojit s místní okijí, kde mi dají další instrukce. Cestovala jsem ve svém normálním ninja oblečení s wakizashi a příručními kunai, ale ve vaku jsem měla i jedy, jehlice a pár drobností.

Od Tsunade jsem věděla, že mi dámské kimono dají až v Skryté Větrné. Vstala jsem, urovnala si obi a meč a vyšla ven. Právě se rozednívalo. Koutkem oka jsem postřehla pohyb u domu naproti, ale po chvíli zklamaně vydechla. Nějaký chuunnin se šel vymočit. Sasuke to nebyl.

Rozešla jsem se směrem k bráně a v myšlenkách se vracela k černovlasému Uchihovi. Nechtěla jsem na něj teď myslet. Věděla jsem, že to není dobré, takhle se rozptylovat myšlenkami, které se netýkají mise. Můj úkol, ačkoli jsem k němu od začátku měla odpor, byl důležitější. To, že jsem měla v hlavě celý týden Sasukeho, nebylo dobře. Musela jsem se soustředit a to mi kvůli tomu nešlo.
Od toho večera, kdy jsme spolu strávili noc… se mi vyhýbal a já jemu v podstatě taky. Nevěděla jsem, co to mezi námi vlastně proběhlo a jak to bude pokračovat dál. Byla jsem z toho všeho zmatená. Oba dva jsme měli spoustu povinností a náročných tréninků, takže jsme se prakticky celý týden neviděli. Sasuke cvičil s jednotkami, ke kterým byl přidělen a dva dny jsem o něm ani neslyšela. Já zase chodila na lekce k Tsunade-sama a většinou tam byla až do noci. Nejdřív jsem nevěděla, co si mám myslet. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak zaujmout muže a ani mě nenapadlo, že existují pravidla a postupy, jak toho docílit. Tsunade mi za těch pár dní násilně vecpala do hlavy způsoby chování a myšlenky, za které jsem se sama styděla. A včera řekla, že na všechno mě zdaleka nepřipravila. Prý je toho moc a chce to léta na cvičení a navíc Danzou by ani neočekával, že jsem zkušená. Zuřivě jsem kopla do kamene před sebou a odfoukla si vlasy z čela. Šla jsem tam jako vepř na porážku. Dobrovolně.

"Ohayo." Kývla jsem na pozdrav svému doprovodu. Byli to dva ninjové, kteří mě měli odvést k hranicím. Uklonili se mi k pozdravu a kývli na sebe. Pak jsme vyrazili. Ohlédla jsem se ještě jednou směrem k domům, ale nikoho jsem tam neviděla. Bodlo mě u srdce. Netoužila jsem po bůhvíjaké pozornosti, ale přece jenom jsem čekala, že se se mnou přijde aspoň rozloučit.

Běželi jsme mírným poklusem mezi stromy, většinou tajnými stezkami po zvěři. První hodinu běhu jsem věděla, kde se nacházíme, ale po uplynuté době bylo známé prostředí pryč. Projelo mnou vzrušení. Tohle bylo po několika letech poprvé, co jsem vyšla z vesnice. Přeskočili jsme hbitě potok a já nasála radostně čerstvý vzduch do plic. Připadala jsme si tak… volná.
Pak mi znovu došlo, kam vlastně běžím a žaludek se mi opět bolestně sevřel.
Při běhu jsme mlčeli a periferně se kryli a hlídali okolí kolem nás. Sice jsme se přemisťovali takřka nepozorovaně, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Navíc jsem nevěděla, kdy se budu vracet zpátky a ani s kým, tudíž jsem počítala i s variantou, že se do Konohy budu muset dostat sama. Odpočívali jsme na nepřístupných místech, jako byli skály nebo vysokohorské vodopády a spali jen několik hodin v noci. Na hranicích jsem byla ponechána svému osudu s instrukcemi, jakým směrem se dostanu do vesnice a ninjové mě s úklonou opustili.

Když jsem vyběhla z lesa k mírnému svahu a pohlédla do údolí, zkoprněla jsem na místě a ohromeně otevřela pusu. Přímo přede mnou v prostředku vesnice, která byla už z dálky vidět, se tyčil monstrózní palác. Na takovou vzdálenost jsem si netroufala odhadnout celkovou výšku, ale hádala jsem, že jenom hradby mají kolem 5 metrů. Nebylo pochyb, že jsem našla sídlo feudálního pána a Danzoua. Už se mírně stmívalo, měla jsem štěstí. Nesměla jsem být vidět, takže by mi denní světlo výrazně zhoršovalo pohyb. Za soumraku jsem se vkradla do města vodním kanálem. Vzrušením mi tepalo srdce. Poprvé v životě jsem měla možnost vyzkoušet si své dovednosti a znalosti v praxi. V přístavu pod plachtou jedné lodi jsem si z vaku vytáhla jednoduché plátno na kimono, které jsem si na sebe přehodila a uvázala si ho podle zvyku vesnických žen přes sebe. Za pas jsem si připevnila provaz, na který jsem uvázala vak a nechala ho volně spuštěný mezi nohama. Wakizashi jsem měla pod velkým kimonem a překrýval mi ho rukáv. Mírně jsem se shrbila, umazala obličej od hlíny a prachu a pomalu vyšla do ulic. Ten nejjednodušší způsob maskování. Vypadala jsem jak churavá, špinavá vesnická holka v otrhaném kimonu. Musela jsem se dostat k okiji, která stála na východní straně Danzouva sídla. Cesta mi trvala necelou hodinu. Nejdřív jsem se bála, jak to místo najdu, ale naštěstí mi napověděl smích a přítomnost několika geish na ulici. Divně na mě skrz vějíře hleděly, ale když jsem řekla, že chci mluvit s jejich Oka-san, bez řečí mě k ní jedna zavedla.

"Čekala jsem tě později." Žena středních let si mě podmračeně měřila a kouřila dýmku. Vedle ní seděla světlovlasá starší geisha, podobná Tsunade a vrhala na mě chladné pohledy. "Jsem Anko, majitelka tohoto domu. Tohle je Temari-san. Bývalá… ninja a naše spojka mezi vesnicemi." Zadívala jsem se na postarší ženu a uvědomila si, že je to ta kunoichi, o které mluvila moje senseika. Spěšně jsem si ji prohlédla a zhodnotila. Byla krásná, ale opravdu už jsem na jejím obličeji postřehla několik vrásek. "Mé jméno je Haruno Sakura." představila jsem se a v sedě se jim uklonila. "Doběhla jsem podle pokynů, žádné obtíže se na cestě nevyskytly." Anko spokojeně přikývla a Temari nezareagovala nijak. "Jak mám postupovat dál?"
"Teď se běž vyspat a nachystej se. Zítra je v paláci slavnost, kde se setkáš s cílem. Máme zajištěno pět děvčat, které smí sedět u stolu s pánem a jeho hosty. Budeš mezi nimi. Kimono a ostatní výbavu jsem ti nachystala do pokoje, služky ti zítra pomůžou s přípravami stejně jako mým geishám. Máš zakázáno se s nimi bavit a jakkoli na sebe upozorňovat. Komunikovat budeš výhradně se mnou nebo se Temari‑san."
"Rozumím." kývla jsem tiše a poté se odebrala do přidělené ložnice. Potichu jsem zavřela a ustlala si futon. Byla jsem hrozně unavená a taky hladová, ale nechtělo se mi chodit do kuchyně a žádat o jídlo. Skrze stěny jsem slyšela štěbetání a chichot ostatních děvčat a sem tam postřehla své jméno. Bylo mi to trochu nepříjemné. Cítila jsem se tady v tom domě stejně nepatřičně a trapně jako s Hatsumo v Konoze.

V noci jsem nemohla spát. Neustálý hluk a smích z ulice se rozléhal po celém domě a skrze stěny bylo všechno slyšet. Cítila jsem kolem sebe vůni jasmínu, esenciálních mastí a olejů a nejrůznějších voňavek a nesnesitelně mě z té směsice bolela hlava. V místnosti bylo horko a dusno. Navíc jsem neustále myslela na to, co mám udělat zítra. Moje vyhlídky nebyly zrovna optimistické. Měla jsem od Tsunade naplánovaný a naučený rámec chování, abych Danzoua zaujala a vymámila z něj informace. Během let jsem procházela výslechovým tréninkem, abych byla schopná lidi rozmluvit. Ale nevěděla jsem, jestli se u toho zvládnu chovat jako geisha a společnice. Nesměla jsem být prozrazena. Danzou ani nikdo z přítomných nesměl dostat podezření, že jsem jen podstrčená kunoichi. Přemítala jsem, jak se vyzbrojím. I když nešlo o bojovou misi, nechtělo se mi do paláce chodit neozbrojená. Jehlice a otrávené šipky jsem mohla šikovně ukrýt pod kimono, které na to bylo speciálně ušito, ale můj meč nepřipadal v úvahu.

Ráno mě vzbudilo hlasité prásknutí. Leknutím jsem se vymrštila a automaticky sáhla po wakizashi, které jsem tasila. Služebná, která mi přinesla jídlo, vyděšeně vykřikla a upustila tác. "M-moc se omlouvám." pípla vyděšeně a začala sbírat střepy. Mrzelo mě, že jsem ji tak vylekala a ona udělala nepořádek, tak jsem si k ní klekla a mlčky jí pomohla uklidit. "Děkuji, za chvíli přinesu nové jídlo." Vděčně se usmála a pozadu vycouvala. Zaraženě jsem ji sledovala. To bylo poprvé v životě, kdy mě někdo obsloužil. Rychle jsem se opláchla v přistavené míse s vodou a přehodila přes sebe kimono.

*

"Ten-Ten, pojď sem." štěkla na služebnou Anko a sama mi pomáhala utahovat obi. Vyhrkla jsem přidušeně a mírně se pod jejíma rukama zapotácela. Ten-Ten poslušně docupitala a začala jí podávat další ozdoby. Tohle kimono se lišilo od mého modrého. V dlouhých rukávech a v sukni mělo zašité kapsy a háčky na zbraně, které jsem tam už stačila ukrýt. Dokonce jsem tam nacpala i jeden kunai. Na zádech jsem tentokrát neměla velký uzel s vycpávkami a kimono mělo na zádech velký výstřih, který mi odhaloval celý krk a půl zad. Nebylo mi to příjemné… cítila jsem nahá a zranitelná, když mi tam neustále foukalo. Vlasy mi upravila Ten-Ten stejně jako jiným dívkám a Anko s Temari mě nalíčily.
"Jsi panna, že ano." pošeptala mi nenápadně Temari do ucha. Zarděla jsem se a bezděky pomyslela na Sasukeho…
"Ano." špitla jsem jí potichu odpověď. Spokojeně zabručela a přivázala ozdobný pásek.
"Dobře, tak je to lepší. Budeš předvedena jako maiko. Danzou je jediný, kdo má postavení a důvěru feudálního pána a může si něco takového dovolit." Při jejích slovech se mi sevřelo srdce. Něco takového dovolit. To mluvila o mně. O mém těle. "Není pochyb, že se chytne. Ostatních si ani nevšimne." dořekla a podržela mi zrcadlo, abych se na sebe mohla podívat.

Neviděla jsem svoje krásné vlasy, ani rudě natřené rty. Nevšimla jsem si nádherného kimona a zvýrazněných zelených očí. Nebyla jsem to já. V odrazu zrcadla na mě hleděla tvář coury. Zachmuřeně jsem se odvrátila.
Přípravy a strojení trvaly bezmála celý den. K večeru se nás všech pět sešlo v místnosti, kde udělala Anko nějaký divný rituál s kadidlem a my nasedly na pojízdný vůz. Srdce jsem měla až v krku, když jsme projížděly bránou přes hradby. Teď už nebylo cesty zpět.

V životě jsem nic podobného neviděla. Všude svítila světla, hořely pochodně a hrála hudba. Sluhové nosili plné mísy s jídlem a saké a všude byl ruch a zmatek. Jako první šla sebevědomě dívka, která to tu zřejmě dobře znala. Vystupovala suverénně a energicky kráčela dva kroky před námi. Já šla, jakožto nezkušená učednice maiko, poslední. Věděla jsem, že nevadí, když se budu cítit nejistě a stydlivě. Ani se neočekávalo, že budu vědět, co dělat. Samozřejmě jsem se dobře rozhlížela po strážích a možných únikových východech. Samurajové byli takřka všude. Hlídky stály na hradbách, před branami, za nimi, v nádvoří a dokonce i na chodbách a v místnostech. Nervózně jsem se ohlédla za sebe, když se za námi zavřely dveře. "Tudy, prosím." pokynula nám služebná a vedla nás skrz celý palác.

*

Danzou seděl naproti mně. Nemusela jsem ani odposlouchávat hovor, abych ho identifikovala. Podle popisu, který mi dala Tsunade-sama, jsem ho poznala okamžitě. Problém byl v tom, že mě usadili jako společnici vedle nějaké jiného muže a Danzou si mě jen zběžně prohlédl, ale jinak zvlášť na moji přítomnost nereagoval. Během krátké doby jsem se na něj však několikrát zadívala a upírala na něj své oči tak dlouho, dokud můj pohled neopětoval. V ten moment jsem je rychle sklopila a dělala jakoby nic. Posléze se na mě zaměřil a vždy, když jsem se usmála nebo mluvila s chlapem vedle mě, zíral na můj obličej. Dolila jsem Katsumovi, jak se mi dotyčný představil, saké a zdvořile se smála jeho stupidnímu tlachání a přitom usilovně přemýšlela, jak se dostat k černovlasému starci naproti mně. Nemohla jsem se jen tak zvednout a vyměnit společníka. Jediná možnost, jak se dostat k cíli, bylo zbavit se chlapa vedle mě. Jenže jak? Naštvaně jsem mu otřela pobryndanou bradu a ignorovala jeho chlípný výraz ve tváři, když jsem se ho dotkla. Pak jsem dostala nápad. Byl zřejmě už hodně opilý. Stačilo jeho stav jen trochu zhoršit…. Nenápadně jsem ukryla levou ruku do rukávu. Druhou rukou jsem ho lehce pohladila po koleni, abych ho rozptýlila. Zabralo to. Ten idiot se blahem zajíkl a šibalsky zamrkal. Chytil mi dlaň a snažil se ji pod stolem strčit do rozkroku. Přesně to jsem potřebovala. Opatrně jsem zvedla konvici se saké a v momentě, kdy jsem mu opět dolévala prázdný šálek, upustila jsem nepozorovaně do tekutiny práškovou kapsli. Ničeho si nevšiml, neboť byl zaměstnán mojí pravačkou pod stolem. Sledovala jsem jed, dokud se úplně nerozpustil. Byl to obyčejný výtažek z několika druhů jedovatých rostlin, ale velmi slabý.
"Katsumo-sama, prosím." zavrněla jsem sladce a přidržela mu šálek před obličejem. Vesele zbrunátněl a na jeden lok obsah vypil. Spokojeně jsem si oddechla. Ostatní kolem stolu nic nezaregistrovali a dál pokračovali v konverzaci. Jedna z geish začala hrát na samisen. Bylo to tak jednoduché… Po pár minutách Katsumo zezelenal a na chvíli se odmlčel. Naštěstí jsem to včas postřehla a odtáhla se od něj dál. Pak se i on odvrátil od stolu a vyskočil na nohy. Opile se zapotácel a uklouzl. V ten moment se začal dávit a zvracet. Znechuceně jsem odvrátila zrak a napodobila ostatní dívky a pohoršeně si zakryla pusu. "Vypadá to, že Katsumo nám trochu přebral." zachechtal se feudální pán a ostatní hlasitě přitakávali. "Kaoru, Tatsu, doprovoďte ho do jeho komnat." porušil dvěma sluhům. "A vy dvě to běžte uklidit." rozkázal služkám, které klečely u vchodu. "A co s tebou, maličká." spráskl ruce a podíval na mě. Zamrkala jsem nevinně Danzouovým směrem a v ten moment se nahnul k pánovi a něco mu pošeptal. Pobaveně se zasmál a pokynul mi, abych šla za nimi. Vyšlo to.

Klekla jsem si ke svému cíli a najednou nevěděla co dál. Dál se bavil se svými společníky a mě si vůbec nevšímal. Jen mi vždy podržel šálek, když mu došlo saké a já ho dolila. Usilovně jsem v hlavě vymýšlela nový plán. Večer neúprosně běžel dál a já se nedozvěděla kromě drbů z paláce a okolí žádné podstatné informace. Jakoby muži nechtěli vůbec o důležitějších věcech mluvit.
Asi za hodinu feudální pán z ničeho nic tleskl a začal se neohrabaně přes svůj tlustý bachor zvedat. "Omluvte mě, prosím." kývl na Danzoua a dalšího muže vedle sebe a ti ho napodobili a taky se postavili. "Na nějakou dobu se půjdeme smočit do lázní. Zatím se tu bavte." dořekl a pokynul dvěma geishám a Danzou mě pobídl k odchodu. V ten moment by se ve mně krve nedořezal. Noční můra se stávala skutečností. Moje zdřevěnělé nohy toporně následovaly dívky přede mnou a snažily se mě udržet ve stoje. Myslela jsem, že každou chvíli omdlím. Došli jsme do dřevěné koupelny, kde jsme se začaly vysvlékat. "Neboj se." špitla mi konejšivě do ucha vyšší geisha. "Teď budou tak dvě hodiny jen tlachat a pít. My se budeme moct aspoň umýt a uvolnit se."
"A dovolí nám také saké!" přidala se vesele druhá a poplácala mě přátelsky po zádech. Ony si vážně myslely, že jsem maiko… "Až po koupeli se možná bude chtít Danzou přesvědčit, že je tvé mizuage vážně nedotknuté." vyprskla smíchy a obě se pobaveně zachichotaly. Nervózně jsem těkala očima z jedné na druhou.
"Pamatuju si, když jsem tím tehdy procházela já." zavzpomínala s ruměncem na tváři ta starší a spiklenecky na mě mrkla. "Ten chlap byl tak opilý, že se skoro netrefil a navíc usnul přímo na mě!" vyhrkla naoko pobouřeně.
"Aspoň jsi to měla rychle za sebou." posteskla si její družka a odkopla sandál. "Já jsem myslela, že u toho vypustím duši, jak to bolelo." Pak se zarazila, když si všimla mého pohledu a omluvně se zakřenila. Mechanicky jsem si sundávala jednu vrstvu šatů za druhou a zarytě koukala do země. Když jsem zůstala stát na podlaze nahá, služebná mi podala lehký kus přikrývky, kterou jsem se omotala stejně jako ty dvě. Ve vědrech s vodou jsme se opláchly a vyšly do lázní.

Trochu jsem si dala na čas s tímhle dílem, ale měla jsem trochu psací výpadek.
Nejdřív jsem plánovala sem vecpat i tu část s Danzouem, ale nakonec jsem se rozhodla tomu věnovat
samostatný díl... a že bude čemu! Mahehee... mám velké plány a konečně se dostávám k té gradaci příběhu. :)
Jinak jsem to počítala a koukala na osnovu a zbývá mi už tak "jen" asi 8-10 kapitol. Spíš těch 10, protože jak se znám,
budu zase rozepisovat všechno do úplných sr*ček. :D Ale mám v hlavě už novou povídku-kapitolovku, která mi ted nedá spát, ale rozhodla jsem se ji napsat až dodělám tuhle! Pak mám v plánu ještě přeložit dvě povídky z angličtiny a procvičit si tak jazyk..
Mějte se, Sasukey
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Thesia Thesia | Web | 26. července 2018 v 8:52 | Reagovat

Super díl, upřímně jsem si myslela, že Sakura zajde za Sasukem, aby její poprvé byl on. :) Moc se těším na další díl! :)

2 nena nena | 26. července 2018 v 15:31 | Reagovat

Trochu som čakala, že to bude tak ako vraví Thesia, ale zas, prečo by to malo byť pre ňu jednoduchšie, však?  Nechceme aby sa využívali navzájom :D
cca ešte 10  kapitol? OMG, čo to asi bude ďalej, fakt sa neviem dočkať. Teším sa na pokračovanie :)

3 Kanatoshiya Kanatoshiya | Web | 30. července 2018 v 20:07 | Reagovat

Moc pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama